Tančí u tyče!

  „Moje dcera tančí u tyče! Hrůůůza!!“ Tak pravil můj milý spolužák z gymplu Milan, a dodal: „Chci se s tebou poradit. Ty přece taky tančíš u tyče. A vyšla ti o tom knížka.“

Musela jsem Milanovi vysvětlit, že u tyče sice tančím, leč pouze obrazně. Tančím u tyče v dopravním prostředku, neb je to lepší, než v něm viset na oprátce.

Milan zesmutněl. Očividně ve mně kladl veliké naděje stran osvětlení tance u tyče. Zato já jsem pookřála a velmi mě zajímalo, jak to s tou Milanovou dcerou vlastně je.

„Představ si, že se moje dcera najednou začala chovat divně. Tajně - TAJNĚ! si zakoupila potřebný materiál, vyklidila svůj pokoj, využila chvíle, kdy byla doma sama a zabudovala si doprostřed pokoje tyč. TYČ! Ani se s nikým neporadila…“

Milanovi se zamžily brejle lítostí.

 Abych vám to vysvětlila: Milan je můj milovaný spolužák, premiant třídy. Matematický génius. A jako takový si svůj život spočítal a naprogramoval. A ono mu to vycházelo! Teda…jen do té doby, než jeho dcera zvolila tanec u tyče. Do té doby si Milan spočítal všechno. I počet dětí. I jejich studia. I jejich postavení na vlastní nohy. Milan zjistil, že nejlepším počtem dětí jsou děti čtyři, pak si spočítal, že ideálním prostorem k bydlení je 2+1, a totéž že je nevhodnější nejen pro něj, ale i pro jeho děti. Tudíž své děti vybavil do života všemi možnými doktoráty, a po studiích i byty 2+1. Aby rodina zůstala pohromadě, protože to je podle matematických výpočtů to nejlepší, pořídil svým potomkům byty ve stejné ulici, kde se nalézá i jejich rodné hnízdo. Tedy až na nejmladší dceru. Ta bydlí ještě s rodiči. A teď ještě s tou tyčí…

  „Milane, ale to je normální, holka má ráda pohyb,“ utěšovala jsem Milana.

  „Normální? To není normální! V naší rodině to není normální!“

  „Buď rád, že je dcera šikovná, přece vystudovala vysokou, ne?“

   „Vystudovala dvě vysoký a obě s červeným diplomem,“ upřesnil Milan.

  „No vidíš, to je přece něco výjimečnýho, ne?“

  Proč výjimečnýho?“ podivil se Milan, „všechny moje děti vystudovaly dvě vysoký a všechny s červeným diplomem. To je v naší rodině normální.“

Nebyla jsem mocná slova. Ono je to těžký s tím Milanem. Všechny jeho děti jsou geniální, všechny jsou po něm, jen ta nejmladší…tančí u tyče.

Milan zvedl buclatý prstík, aby zdůraznil následující závažné sdělení.

  „A to není všechno! Nejenže tančí u tyče, ona taky cvičí! Ona dokonce BĚHÁ! Tajně!“

  „Jak tajně? A jak jsi na to přišel, že běhá, když běhá tajně?“

  „No, tuhle řekla doma, že bude spát u kamarádky, a místo toho celou noc běžela. Nějaký noční běh to byl, sto kilometrů! Hrůza!“

  „A jak ses to dozvěděl?“ To mě fakt zajímalo.

  „Protože přišla - co přišla, dobelhala se! – domů a měla na sobě takovou tu sportovní obuv a byla úplně zničená. Tak musela s pravdou ven. Prý jí to dělá potěšení, to běhání. Chápeš to? To není normální!“

Milanovi očividně nejmladší dcera dělá starosti. Ve svých výpočtech nemá pro běh, ani tanec u tyče žádný vzorec.

  „A to není všechno. Navíc odjela studovat. Ona! Studovat! Jazyky!“

„A proč by nemohla studovat jazyky? Studovat je přece ve vaší rodině normální,“ divila jsem se.

„Studovat jo, ale ne v cizině!  Ještě ke všemu někde na ostrově v oceánu! Studovat může přece doma! No uznej…to přece není normální…“

Milanovi jsem opravdu nemohla v jeho starostech nikterak ulehčit. Jeho dcera, které je pětadvacet a má dvě vysoké školy, se očividně rozhodla jít svou cestou i přesto, že tatínek pro tuto cestu nemá matematický vzorec…