Tajemství lázeňská a jiné pikantnosti

Je na čase svěřit se čtenářstvu i s jinou než léčebnou stránkou lázeňského pobytu. Je přece všeobecně známo, že v lázních se dějí věci!

Nevím, jak ostatní účastníci pobytu v lázních, ale já rozhodně cítím, že Lázně Mšené jsou místem mystickým, tajuplným a zcela vhodným pro příběhy, jež by měly býti utajeny. Například tu mají koleje, co směřují odněkud někam a žádný vlak po nich nejezdí. Tedy letos v létě prý jezdil jednou denně, ale já jsem toho svědkem nebyla, jen jsem o tom slyšela. Pro mě ty koleje jsou symbolem cest všech poutníků, neznajících cíle. Kdybych chtěla svůj život ukončit a zvolila smrt pod koly vlaku, v Lázních Mšené by se mi to zaručeně nepovedlo.

Letos jsem si užila mlhavého počasí víc než bych chtěla. Vzbuzovalo ve mně nostalgickou náladu, moje kudrnaté vlasy se stávaly ještě kudrnatějšími a občas se mi nechtělo vystrčit nos z pokoje. Jen vidina skvělé snídaně a ještě skvělejší komplexní masáže mě vytáhla ven. Jakmile jsem se ovšem vymotala z tepla postele, nebylo mi zatěžko seznamovat se s lázeňským okolím. Hvozdy vůkol skýtají dostatek pěšin, po nichž lze bloumat kilometry, leč zabloudit se nedá, neb každou chvíli visí na mohutném stromě cedule, ukazující směr k lázním.  Na začátku jedné z cest narazíte na bývalé koupaliště; skvělé místo, kde by se mohl odehrát zločin. Úplně to vidím, jak mrtvola neznámé krasavice plave ve zbytku shnilé vody na dně bazénu spolu s plastovými lahvemi.

Jiná cesta vás zase zavede k domu zvanému Broukárna; kdysi v něm prý pěstovali bource morušového. Broukárna by nevypadala nijak tajuplně, neb je čerstvě zrekonstruovaná, leč za mého lázeňského pobytu v ní hořelo! A nikdo neví, jak a proč ten požár vznikl!

Ovšem o největším tajemství jsem se dozvěděla zcela náhodou, jak už to tak bývá. Měla jsem za sebou skvělou proceduru a odebrala se, zahalená pouze v zelené prostěradlo, do šatny. Tam jsem se setkala s příjemnou starší paní, taky zahalenou do zeleného prostěradla, jako ostatně všichni v lázních, co jsou na procedurách. Ona paní držela v ruce tenký obdélník buničiny, který se dává pod hlavu v odpočívárně.

   „To mám pro strašilku,“ vysvětlila mi omluvně, aniž bych se jí ptala, proč si s sebou bere ten kousek textilie.

  Zbystřila jsem.  „Vy máte v pokoji strašilku? Já tam mám jen jednu mouchu.“

  „Mám tam strašilku a musím ji na noc přikrývat.“

  „Kde se vám v pokoji vzala strašilka?“

  „Tu mám pro děti,“ odvětila paní a složila si buničinu do taštičky.

Cítila jsem, že jsem na stopě tajuplnému příběhu lázeňskému! Koukala jsem asi dost nechápavě, protože paní pokračovala.

  „Já ji přes den pouštím po pokoji, ale na noc ji musím přikrýt, aby se mi neztratila.“

  „A nemáte strach, že vám uteče, když jde do pokoje pokojská?“

  „Nene, ona o ní ví a nebojí se jí.“

  „A to je vaše strašilka, nebo už ve vašem pokoji bydlela?“

  „Já jsem ji musela vzít s sebou, on by mi ji manžel zabil.“

Tak to mě fakt zajímalo. Ona je strašilka totiž docela zajímavý kousek, taková jako větvička a vzít si ji do lázní coby domácího mazlíčka, to bych do starší paní rozhodně neřekla.

   „A čím strašilku krmíte?“

  „Listím z malin, chodím na ně do lesa.“ Paní se zasmušila. „Ale dělá mi starosti; nosím jí takové krásné lístky a ona dnes snědla jen malinký suchý kousek.“

Mezitím jsme se obě oblékly, paní se vydala za strašilkou a já na cvičení.

Druhý den jsme se spolu potkaly u snídaně. Paní spěchala k mému stolu a z dálky bylo vidět, že se usmívá.

  „Tak si to představte, z mojí strašilky se stala žena!“

  „Žena? Jak se to mohlo stát?“ snídaně mi zaskočila v krku.

  „Nakladla v noci vajíčka,“ vysvětlila paní a trochu se zarděla.

  „Vy máte v pokoji i pana strašiláka?“

  „Ale ne, strašilka si vystačí sama, přece,“ paní shovívavě vysvětlila tak jasnou věc. Asi jsem zrovna v příroďáku chyběla, když se probíraly strašilky.

   „Hlavně se tím vysvětilo, proč chudinka včera nejedla!“

  „Tak o tom musím napsat,“ uklouzlo mi a paní zbystřila. Když jsem jí objasnila, kam píšu a co píšu, jako že jsem bloggerka tady a předtím osm let na lidovkách, paní spráskla ruce.

  „Tak to znáte určitě mou kamarádku bloggerku z lidovek!“

Ano, znám její kamarádku a potažmo i paní strašilkovou, protože i ona přispěla svou troškou článků na lidovkách. Svět je malý, a všichni se jednou sejdeme v Lázních Mšené!

Pokud jste dočetli až sem a jste po právu namíchnutí, že jste se nedozvěděli nic o pikantnostech a tajemstvích lázeňských, vězte, že o žádných nevím, a i kdybych věděla, neprozradím. Strašilka je přece mnohem zajímavější!