Světáci

Josef, Karel a Jarda jsou kamarádi. Josef je tlustý a miluje nade všechno pivo, slivovici a jídlo, Karel nosí tlusté brýle a miluje nade všechno pivo, fernet a jídlo, Jarda je hubený a zelený, nepije a drží žlučníkovou dietu.

Josef, Karel a Jarda spolu jezdí každý rok na dovolenou. Celou zimu vždycky plánují v hospodě U kulatý báby kam vyrazí, hádají se nad pivem a hořkým čajem, studují mapy a těší se. Stejné to bylo i vloni. V srpnu se rozloučili v hospodě s ostatními štamgasty a vyrazili. Na Korfu. Letecky. Všichni tři svorně táhli kufry k odbavení. Josef s Jardou prošli bez problémů, ale Karlův kufr se celníkovi nelíbil.

„Promiňte, pane,“ oslovil Karla zdvořile celník, „můžete, prosím, s tím kufrem sem na stranu?“

Josef s Jardou čekali na kamaráda se vzrůstající nervozitou.

  „Co tam ten vůl má?“ ptal se Jarda, zelenější víc, než obvykle.

Karel se po chvíli vrátil a vypadal zcela zdrceně.

 „Voni mi zabavili dvě flašky ferneta!“

 „Jak to? Mně moje flašky nechali,“ divil se Josef.

 „No když já je přelil do umělohmotnejch flašek a voni mi nevěřej, že jsou to originál fernety,“ bědoval Karel.

 „Ty vole, tos moh teda předvídat, že ti je seberou, to není nic překvapivýho!“ rozčiloval se oprávněně Jarda.

 „Karle, já tam půjdu s tebou a dosvědčím, že je to pravej fernet a uvidíš, že ti je vrátěj,“ prohlásil rozhodně Josef. Oba dva se zvedli a odkráčeli k odbavovacímu prostoru.

  „No kluci, jak jste to dokázali?“ divil se Jarda, když se oba vrátili s jednou z lahví.

 „Josef jim to vysvětlil, tak mi tu jednu vrátili, ale musím ji vypít tady, do letadla s ní nesmím. Tu druhou mi dají, až se budeme vracet.“  Karel neztrácel drahocenný čas a při řeči otvíral uzávěr. Než vlezli do letadla, byla láhev prázdná. Oba střízliví kamarádi vedli Karla starostlivě mezi sebou a při letu se o něj starali jako o miminko.

Náročná cesta k moři skončila v bungalovu v zahradě blízko pláže. Karel se zmoženě rozplácl na posteli a za chvíli nevěděl o světě. Josef s Jardou se jali vybalovat.

 „Šmarja, koukejte na to neštěstí!“ zařval Josef tak, že probudil Karla. Z otevřeného kufru se linula pronikavá vůně slivovice. „Ti gauneři mi rozmlátili obě flašky!“

 „Vidíš, to máš z toho, žes to nechal ve skle, měls to přelejt do petky jako já,“ posmíval se Karel.

 „Volové jste oba! Kdybyste nechlastali a pili čaje jako já, tak jste v klidu!“ káral je Jarda a rovnal svoje zásoby na poličku.

Josef z kufru vytahoval nacucané prádlo a věšel je na zábradlí terasy.

 „To oblečení uschne, ale ten uherák a pytlíkový polívky ne…to je škody, to je škody, taková dobrá slivovice,“ lamentoval Josef. Pak uherák něžně olízal a strčil ho do lednice. Pytlíky s polívkami pověsil vedle prádla. Jak ovšem později zjistil, pytlíkové polívky nacucané slivovicí mají ten správný říz.

Dovolená probíhala, jak bylo každoročním dobrým zvykem. Karel s Josefem courali celou noc do ledničky - tu pro pivo, tu pro kus salámu, a Jarda jim nadával, že nemůže spát. Večer se střídali ve vaření. Karel s Josefem se ládovali a Jarda se šťoural v lupínku salátu. Taky si pronajali auto, a že byli frajeři, tak rovnou na celý týden. Jenže Korfu není velké, za dva dny ho měli projeté. A že byli frajeři od Kulatý báby, jezdili autem každý den k moři, i když to měli pár metrů. Na pláži pak mastili pod slunečníkem karty a Karel s Josefem dojídali zásoby z domova. Jenže sluníčko nedělá uheráku dobře, zvlášť když prošel slivovicovou koupelí.

 „Přece to nevyhodím,“ pravil Josef Jardovi, jenž ho varoval před hroznými následky, a zakousl se do posledního zbytku salámu.

 „Hele, nenakukuj mi do karet a soustřeď se,“ strčil do Josefa Karel. Ten byl už chvíli nesvůj a neupíral pohled kamarádům do karet, jak by se zdálo, nýbrž hleděl toužebně směrem k bungalovu.

„Kluci, mně je nějak divně, musím na záchod. Fofrem.“

Karel po něm hodil klíče. „Na, vezmi si auto, budeš tam rychlejc.“

Pak už mohl spolu s Jardou a posléze s celou pláží jen sledovat běh věcí příštích. Josef se s křečovitým výrazem vyškrábal na kopeček a vlezl do auta. Šlápl na plyn s razancí odpovídající naléhavé situaci a vyrazil. Jenže ne dopředu, ale dozadu. Ozvala se rána a auto srazilo k zemi stánek se zmrzlinou. Josef se vymotal z pomačkaných dveří a letěl zpátky z kopce. Cestou si stahoval plavky a za zkoprnělého osazenstva celé pláže vběhl do moře, kde se okamžitě ponořil až po krk.

 „Ty vole, von se posral!“ vydechl Jarda, a měl pravdu.

Josef odmítal z moře vylézt. Dlouho ho oba kamarádi přemlouvali, tvrdíce, že si toho nikdo nevšiml. Teprve když se mírné mořské vlnky změnily vlivem přílivu v pořádné vlny a Josefova barva opálené kůže zmodrala zimou, odvážil se nešťastník vystoupit na břeh. Na zaplacení škody na autě padly veškeré finance. Zásoby jídla i pití došly a všichni tři se těšili domů.

 „Jediný, co mě drží při síle, je ten můj fernet, co na mě čeká na letišti,“ sdělil kamarádům při zpáteční cestě Karel.

Jenže fernet na něj nečekal. Na letišti měla službu jiná parta, a ti o zabaveném fernetu nic nevěděli. Karel tu ztrátu nesl tak těžce, že mu Jarda s Josefem koupili jiný fernet hned na letišti -  za nekřešťanský peníze, jak trpce podotkl Jarda.

U Kulatý báby bylo veselo. Všichni štamgasti netrpělivě čekali na historky z dovolené a Karel, Josef i Jarda je nezklamali. Ostatně jako každý rok.