Příbuzná strýce Pepina

Ranní cesty příměstským busem jsou ponuré, přestože je za špinavými okny jaro a  všude, kam oko dohlédne, svítí řepka.

Taky dnes to nebylo jiné. Jela jsem po zasloužené rekonvalescenci poprvé do práce a moc se mi tam nechtělo. Jaro v rozpuku, kafe na zahradě, kočky rozprostřené na pažitu... prostě týden jsem si užila a najednou šup, zpátky do reality. A hned takhle brzo ráno.

Nebyla jsem sama, komu se nechtělo z rozkvetlého venkova do matičky Prahy, a nejen pasažéři, ale i řidič vypadal mdle. Usedla jsem a odevzdaně koukala z okna. Oči se mi za chvíli začaly zavírat, jak je u mě obvyklé.

  „Co lezeš tak dozadu?“ zaječel ostrý soprán kousek ode mě. No jo…na zastávce přistoupila osoba, co by mohla z fleku hrát ježibabu v Rusalce. Šedý rozcuch až na lopatky, bezzubá dáseň, pichlavý zrak. Známá postava, co doprovází svého vnuka do speciální školy. Veškeré osazenstvo ranní linky bylo v tu ránu vzhůru, dokonce i ti, co měli uši přiklopené sluchátky, sebou trhli.

Ježibabka celou cestu uličkou mezi sedadly svého vnuka peskovala a tahala ho za rozměrný batoh. Konečně se usadili a bus se rozjel. Do Prahy to bylo jen kousek, za deset minut budeme na metru. Zavřela jsem oči…

  „…ti povidám, nikdo tam nechodí!“

Vyletěla jsem půl metru nad sedadlo a stejně tak všichni ostatní.  Ježibabka telefonovala.

  „No dyk ti to povidám, Nikdo tam nechodí!!!“

  „…“

  „Vrátka máš votevřený už vod…no vod neděle, a to ti povidám, od nás tam nikdo nechodí!“

  „…“

  „…a kdo by tam jako chodil, NIKDO TAM NECHODÍ!“

Všimla jsem si, že řidič je dočista probranej stejně jako my ostatní, a že se znepokojeně kouká do zrcátka, cože se to děje.

  „Neřvěte tak, řidič nás ještě někde vyklopí!“ ozval se jeden z pasažérů, leč poznámka nepadla na úrodnou půdu.  Ježibabka  telefonovala osobě nejspíš zcela hluché a momentálně zaostalé, jež zřejmě vlastní pozemek s vrátky, co jsou otevřené, i když tam nikdo nechodí.

  „…no a proč by tam jako někdo chodil? Dyk tam stejně nic nemáš!“

  „…“

   „NIKDO TAM NECHODÍ!!"

Smála jsem se a se mnou ostatní, co seděli kolem. Všichni jsme věděli, že tam nikdo nechodí, jen tajemná osoba na druhém konci mobilu to ne a ne pochopit.

  „Příbuzná strýce Pepina,“ podotkl trefně můj soused.

  „Už aby ty vrátka někdo zavřel, stejně tam nikdo nechodí,“ dodala jsem já.

Konečně jsme dorazili do cíle. Ježibabka sklapla zobák i mobil a drala se ven hlava nehlava. Cestu si razila nebohým vnoučkem, klesajícím pod tíhou batohu.

Ranní metro bylo našlapané stejně jako příměstský autobus. Ježibabka se procpala k sedadlu, na němž se zrovna usadila blond slečna.

  „Tam jsem si chtěla sednout já!“ zaječela Ježibabka a propichovala nebohou slečnu pohledem ostrým jako její hlas. Slečna vstala a pustila ji sednout.

  „Hodinu jsem na cestě a celou cestu stojim v autobusu!“

Slečna se omluvila, že si jí nevšimla, když si na to místo sedala.

Hmmm…tak z deseti minut je hodina, a prý stála. Seděla a celou dobu řvala do telefonu. Ještěže v metru není signál. Zavřela jsem oči…

  „Nikdo tam nechodí, kdo by tam taky chodil!“

Vyletěla jsem a stejně tak všichni kolem. Ježibabka netelefonovala. Ježibabka konverzovala se svým malým vnukem, dloubajícím se v nose. Zvedl se mi tlak a žaludek. To bude zas den!

p.s.- dobrá zpráva! Histologie dopadla OK ufff...

 

 

 

 

 

 

 

Autor: Zuzana Zajícová | pondělí 29.5.2017 9:56 | karma článku: 25,86 | přečteno: 1002x