Olympijské postřehy jedné blondýny

Sport mě zajímá zcela okrajově, to rovnou přiznávám. Přesto ani mně neunikla skutečnost, že tu máme olympiádu, a to, světe div se, letní!

Taky jsem si všimla (nešlo si nevšimnout), že se olympiáda odehrává v Paříži. Paříž je moje milované a obdivované město, ostatně jako celá sladká Francie. Maličko mi, pravda, lezou na nervy upoutávky v ČT, ne obrazem, ale hlasem Chantal Poullin. Čeho je moc, toho je příliš, a to se týká i hereččina hlasu a přízvuku. To její… Briždiiit Bardooot…bonžúúúr léééto… mě prostě irituje. Chantal naštěstí nekomentuje olympiádu.

Nejdřív se v hledáčku bystrých Čechů ocitly olympijské oblečky našich sportovců. Za mě dobrý. Vtipný, radostný, veselý. Tento můj názor ovšem nesdílela řada českých kritiků, co na oblečcích nenechali nit suchou. Naštěstí to jejich autora nikterak nerozházelo a správně si počkal až na reakce ostatních národů.

Pak jsme tu měli zahájení her. Koukala jsem a měla v tom trochu guláš. Nápad jako ok, ale i zde za mě platí – čeho je moc, toho je příliš. Moc se mi líbil zakuklený běžec a úplně nejvíc pak tanečníci na lešení chrámu Notre Dame a Céline Dion. Taky samotný závěr byl dojemný.

Večeře páně mě neslovila; moje vina. Nemám ráda cirkus, klauny a kabaret. Taky víc než dvě pohlaví mě matou, jsem v tomhle punktu zaostalá.

A nyní přistupme k samotnému sportovnímu klání. Na to se, přiznám, moc nekoukám, ale kupodivu mi neunikly famózní jízdy Martina Fuksy a Josefa Dostála. To byla veliká paráda! Oba jsou stoprocentně majiteli správných chromozomů, jsou hezcí a sympatičtí, a to mi dělá dobře.

Samozřejmě jsem se taky, a to několikrát, mrkla na dnes už kultovní skok o tyči, jenž se zlatým písmem zapsal do srdcí všech (nejen) žen, a jehož autorem je francouzský atlet Anthony Ammirati. Nějakého kolena nebo holeně, kterými se prý taky dotkl tyče, jsem si já rozhodně nevšimla.

A pak tu máme kauzu ženský box… to je fakt něco, čemu nerozumím, a co vůbec nepochopím. Jak můžou ženský mlátit jedna druhou? Jak se můžou dobrovolně nechat mlátit? Mně je jedno, kolik má která jakých chromozomů, kolik ixů a ypsilonů v sobě mají. Když ty boxer(k)y vidím, je mi úzko. Jasně, některá je už od pohledu chlap, jiná má v sobě náznak holky, ale za mě je ženský box něco hroznýho, a nedokážu na to koukat ani vteřinu. Objektivně musím dodat, že nemůžu koukat ani na box mužský, jakož i na ostatní disciplíny, kde se lidi perou.

Moc hezký pohled je na lezce a ještě hezčí na lezkyně. Tam není o chromozomech žádná pochybnost. Sportů pěkných na pohled je naštěstí víc než těch pro mě nekoukatelných.

A to je asi tak všechno, co bych k olympiádě řekla. Není to moc, ale co byste taky ode mě mohli chtít, když jsem se celej život tělocvičně úspěšně vyhýbala. Každopádně mají všichni sportovci můj obdiv, protože se na rozdíl ode mě tělocvičně nevyhýbali, a to je správné. Jen bych teda u některých malinko vyladila ty chromozomy, aby to bylo přístě v cajku.