Nevěsty

 Představte si situaci: je polovina září, máte dovolenou, jste momentálně v hlavním městě Korfu, je sobota podvečer, máte spoustu času a jen tak se procházíte křivolakými uličkami nádherného města.

Přesně takhle jsme se před pár lety loudali Kerkyrou. Na jednom z mnoha náměstíček jsme přede dveřmi kostela narazili na čtyři dívky v jakýchsi krojích, zřejmě tradičních řeckých nebo snad přímo korfuských. Dívky byly moc krásně nalíčené, kroj byl úžasný, zvlášť taková bílá utěrka na jejich hlavách. Všechny držely košíky plné růžových květů.

   „Aha, zřejmě tady bude svatba! Tak to musím vidět!" oznámila jsem manželovi a ten, jelikož neměl zrovna žádný jiný plán a navíc byl plný darů moře a tudíž spokojený, souhlasil, že si počkáme, co se na tom malém náměstíčku uprostřed Kerkyry bude dít.

   Měla jsem už dřív štěstí vidět na dovolené svatbu. Jednou to bylo v Neapoli, kde jsme se stali svědky focení ženicha a nevěsty přímo na neapolských hradbách, což je prý neapolská tradice. Ženich jako pravý Ital klečel tu na jednom, tu na druhém koleni, nevěsta byla jako princezna, všichni svatebčané i okolo stojící turisté  byli dojatí. I já jsem podlehla sentimentu, z kterého mě vytrhla poznámka kamarádky, že tímto dnem končí pro nevěstu idyla a začne jí tvrdý život italské manželky. Tento den je prý poslední, kdy je středem pozornosti a kdy její manžel klečí na kolenou.

   No a druhou svatbu jsem viděla v Tunisku. Při večerní procházce po Hammametu nás přilákal ruch kolem přízemní budovy, která vypadala jako omšelá fotbalová klubovna. Dovnitř proudily davy nastrojených svatebčanů, uvnitř hrála hudba. Ženich se s každým bavil, se všemi se vítal, přijímal dary a gratulace. Koukali jsme na tu slávu oknem a marně hledali nevěstu. Tu jsme nakonec objevili na malém podiu na konci sálu. Seděla tam na židli jak ve výloze, opuštěná, sama, vystavená v krásných šatech jako panenka na hraní, která se ale nesmí rozbít. Bylo mi jí líto. Všichni se srdečně bavili a tancovali, jen ona tam byla tak sama. Taky mě překvapilo, že tam neměli vůbec nic k jídlu ani k pití, což zřejmě nikomu nijak nebránilo užívat si. Až na tu nevěstu.

   Byla jsem zvědavá, jak to bude probíhat na Korfu, hlavně jaká bude nevěsta. Jenže to jsem si musela ještě dost dlouho počkat. Čtyři družičky se vesele mezi sebou bavily a nevypadaly nikterak netrpělivě. V momentě, kdy netrpělivost projevil můj muž, se naštěstí začali sjíždět svatebčané.

   Na náměstí vjelo značné množství aut, ozdobených girlandami a z nich postupně vylezlo půl Kerkyry. Na náměstíčku začalo být těsno a taky to tak trochu vypadalo, jako když mají sjezd členové mafie z celého Řecka. Muži měli vesměs černé brýle, luxusní obleky, byli dokonale oholení, vlasy nagelované a voněli. Voněli sakumprásk všichni těžkými drahými vůněmi, daleko intenzivněji než jejich partnerky. Ty měly na sobě velmi odvážné róby, často průhledné s velkým dekoltem a to bez ohledu na věk a kila. Obdivovala jsem jejich odvahu. Na nohou měly vysokánské tenké podpatky, držící na nohou spíš silou vůle než tím jedním pásečkem.

   Ženicha jsme identifikovali snadno. Jako jeden z mála neměl černé brýle, zato držel v ruce kytici, kupodivu umělou. Taky si hned stoupl na schody do dveří kostela a kontroloval pod sebou pohyb příbuzenstva. Po bedlivém studiu jsem rozpoznala několik klanů, vzájemně se nesnášejících a ignorujících. Pořád přijížděli noví svatebčané a neomylně se řadili do těch svých komunit. Pokaždé se celá spřízněná skupina na nového příchozího vrhla, bouřlivě ho líbala a objímala, zatímco členové zbylých klanů ho okázale ignorovali. Jediným spojovacím prvkem byl ženich, ten líbal všechny.

   Muži se mi zdáli  trochu jako z jednoho těsta a černé brýle mě brzo přestaly bavit. Ženy tvořily daleko pestřejší vzorek kerkyrské honorace. Všechny vypadaly dost movitě, některé pravda jako bohaté majitelky v lepším případě barů, v horším bordelů. Přímo přede mnou vévodila jedné rodinné skupině dáma v mimořádně odvážných šatech, odhalujících svrasklé hrdlo, dekolt i leccos níž, včetně seschlých lýtek a stehen..Z dlouhých lalůčků jí visely ještě delší náušnice. Byla zcela zaměstnána objímáním a líbáním všech mladých členů skupiny. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči a bylo štěstí, že byla tak zaneprázdněná, protože kromě jiného byla majitelkou dlouhatánských rudých nehtů a vypadala nebezpečně.

   Ostatní ženy jsem si postupně v rámci možností taky pečlivě prohlédla a něco mi nějak neštymovalo. Všechny si byly svým způsobem podobné. Pak mi to došlo! Kerkyra je maloměsto a tudíž tam asi nemají vizážistek nazbyt, spíš je tam jen jedna. No, měla, zdá se, ten den velký kšeft. Všechny účastnice svatby byly silně a nutno říct, že hezky nalíčené, ale všechen ten makeup nesl stopy jednoho tvůrce. Taky vlasy měly samou umnou loknu a účesy se vyznačovaly značnou odolností vůči větru. Ani se nehnuly.

   Zdálo se, že na náměstíčko se už nevejde ani noha, natož pak celý svatebčan a pořád nic. Nevěsta nikde. Už jsem ztrácela naději, že manžela tak dlouho udržím na jednom místě, ale ten se naštěstí věnoval studiu mladých členek klanů a občas to prostřídal zkoumáním svatebních vozů vyšší cenové kategorie. Nakonec se všichni zúčastnění dočkali. Rozezněly se zvony a na náměstí vjelo černé vyzdobené auto. Družičky se postavily do špalíru, svatebčani taky, ženich stál v čele a celé náměstí se usmívalo a zabouřilo potleskem. Všichni byli napnutí.

   No a pak řidič otevřel  a z auta vylezla nevěsta. Co vám mám vyprávět. Nic moc. Tvářila se kysele, šaty měla z růžového hedvábí jen do půlky lýtek, vršek tvořil  korzet. Špatně zašněrovaný korzet. Taky byla  buclatá a ty šňůrky se jí zařezávaly a ještě byly  tak trochu nakřivo. Bylo vidět, že vizážistka se zcela vyčerpala na ostatních dámách a nevěsta holt byla poslední. Byla jsem zklamaná.

   Shodou okolností jsem se brzo setkala s další, tentokrát českou nevěstou. Hned po dovolené ve středověkém hostinci u nás ve vedlejší vsi, kde jsme se  s mužem ládovali středověkou obíračkou. Po zdravé středozemní stravě jsme totiž rovnýma nohama najeli na těžkotonážní typicky českou kuchyni.

   Ta nevěsta seděla vedle u stolu s ženichem a maminkou. Nebyla to ještě tak úplně nevěsta, teprve si s ženichem v hostinci domlouvali svatební oběd na druhý den. Trochu mě překvapilo, že mají svatbu v pátek a ve čtvrtek si domlouvají hostinu, ale při odposlechu jejich dohadování jsem usoudila, že možná k té svatbě ani nedojde. To byla jiná káva, to byla jiná nevěsta, než ty zakřiknuté jižní krásky! I my jsme se museli zúčastnit jejich dohadů, jelikož nevěsta měla velmi pronikavý a nebojím se říct přímo ječivý hlasový projev, typický pro pavlačovou komunikaci. Jen jsem se chvílemi obávala, že obrátí svou pozornost i k našemu stolu a schytáme to všichni, jak tam jsme. V krátkosti šlo o to, že nevěsta nesnášela většinu jídel, zvlášť pak masa a zřejmě se běžně stravovala lupením. Navíc byla těhotná a evidentně jen pohled na jídelní lístek jí zvedal žaludek. Jak jsme brzy pochopili, jednalo se o svatbu malou, čítající celkem devět  zúčastněných. Problém byl ve společném menu. Nevěsta ječela, co že je to za podnik, když tam mají jen samý flákoty a kus poctivé brokolice aby pohledal. Na nesmělou poznámku ženicha, že většina lidí má maso ráda a co by taky chtěla od středověkého hostince, nevěsta štěkla, že teda ať je po jeho, že ona se přizpůsobí, ale pak ať on počítá s tím, že ona celou hostinu prozvrací. Bylo to náročné pro všechny kolem a při pohledu na naši středověkou obíračku, sestávající výhradně z flákoty, jsem se obávala, že nevěsta se při pohledu na náš stůl neudrží a názorně nám předvede, s čím počítala až na svatbě. Nakonec se za vyhrocené situace shodli na přírodním kuřecím plátku s broskví, přičemž se domluvili, že broskve budou nevěsty, plátky ženicha. Tady poprvé jsem politovala ne nevěstu, nýbrž ženicha, protože jak to tak vypadalo, ten kuřecí plátek bude jeho poslední maso v životě.

   Já sama jsem byla nevěstou hned dvakrát. Poprvé těhotná, podruhé zase v pokročilém věku. První svatba stála asi dvanáct stovek, šaty  jsem si ušila sama a na obědě si dal každý na co měl chuť. Ta druhá svatba stála stovky tři a na obřad jsme si odskočili před odpolední směnou. Jedna svědkyně nejdřív podojila kozy, druhá zapíchla vidle do hnoje ve stáji a jelo se. Oběd jsme do sebe šoupli v závodce a bylo to. Byla jsem Zajícová.

psáno pro BBlidovky