Krásně napsané. Ale je to vlastně i trochu smutné, jak někteří lékaři jednají s pacienty. Můj lékař se zase divil, jak v 50 můžu brát jen jeden jediný lék ( na úzkosti) a to ještě ne každý den. Nenosím brýle, slyším perfektně, jsem velmi pohyblivá, tlak mám spíš nízký. Tak mi aspoň nechal nabrat krev na cholesterol a že prý bych měla, pokud to bude vyšší, brát aspoň antilipidemika. No, zjevně ani tady neuspěl. Popravdě, tyto léky mají téměř u každého různé nežádoucí účinky a jelikož chci žít v klidu a míru, brala bych je jen v krajním případě.

...v padesáti jsem brala akorát antikoncepci

Zuzanko, pěkně napsáno a hlavně budeš na šňůru koncertů plně fit a to je ta nejlepší zpráva.

Nic si z toho nedělějte. Ani já je nemůžu brát, já jsem taky jedna z těch druhých sto tisíc. Po lécích jsem se nemohla ani pohnout. Ale to už je dávno, co jsem je vysadila. A manžel je také jeden ze třetích sto tisíc, který je odmítl před rokem. Měl problémy se svaly. Na rozdíl od paní doktorky jsem četla, že pokud není cholesterol extrémně vysoký, tak by se neměl snižovat a vedlejší příznaky u těchto léků jsou velice časté.. Tak babo radˇ, když doktor neporadí.

Jestli stačí telefon a mail, pak na druhé straně stačí AI.

Ale prosím tě, nedávno nám na školení říkali, že tenhle nežádoucí účinek je Paní Colombová a viděl ho jen MUDr. Google...

No prostě nejsi žádný šedivý průměr

Příběh dopadl dobře, ale zároveň je smutným mementem dnešní doby. Takže jenom čekám, až jednoho dne odešlu mail na zdravotní středisko: „Promiňte, zemřel jsem, sdělit telefonem jsem to už nestihl.“ Možná i dorazí odpověď: „Bereme na vědomí, pohřeb se uskuteční mailem tehdy a tehdy.“ A dost možná nebudu jeden ze sta tisíc, ale z několika milionů.

Ale abych nebyl zase jen negativistický, jak se mi podsouvá, přidám také jednu příhodu. Ještě jako dítko nevycválané jsem si zlomil klíční kost. Sympaticky se usmívající doktorka mi zafixovala obvazy ramena a pak mi řekla: „Teraz choď von a chvílu počkaj.“ Když chvíla trvala asi hodinu a půl a moje ruce dostávaly zhruba barvu podkladu pro obdélníček „Přidat blogera k oblíbeným“ (viz vpravo) nebo podkladu vlajky EU (hvězdičky jsem viděl jen já), jsem zaklepal na dveře ordinace a když doktorka vyhlédla, zmohl jsem se jen na „Nějak modrám.“ Vykulila oči a pak opět s neodolatelným úsměvem prohlásila: „Jaj? Tak to trocha povolíme.“ Rukou dodnes hýbu, jen při změnách počasí se celkem slušně srostlá kostička ozve.

Se mrknu na můj doživotní urolék, jestli tam neni napsáno, že pomůže jednomu ze sta tisíc

Zuzko, vykulhat kvapem z ordinace do čekárny, to mě dostalo, doslova jsem smíchy zavyla. Jinak parádní příhoda, já jsem zaplaťpámbu takovou reakci na léky nezažila, ale znám pár lidí, kteří ano a dalo dost práce, než se identifikovalo, že to dělají ty léky.

Já si pokaždé řeknu, že nežádoucí účinky nemá každý. Jo, i já jsem se pozvracela z antibiotik, po kterých zvrací jeden z deseti.

Klasika je už nebaví sena ty otravné pacoše dívat,nejradši by léčili jen přes telefon.