Náročný týden zakončený pokusem o vraždu

Lejtka zapálený, neklidný spánek, pučení všeho, no prostě jaro jak má být. Ani mně se tyhle příznaky nevyhýbají, ač mám už nějaký to jaro za sebou.

V pondělí jsem si nařídila klídek. Takový to šolichání po baráku, sem tam něco přemístit, umejt, spočinout v křesle s kafem, podrbat kočku, vyrazit s Besinkou na okruh vesnicí.

Na úterý jsem si vymyslela výlet. Něco kultury, nějaký to dobrý jídlo a pití, trochu toho lidskýho tepla, no znáte to. Výlet se vším všudy.

Středa – to je tradičně předzpěvný ve Zlaté stoupě před sborovou zkouškou, pak zkouška a následně rozbor po zkoušce v hospodě U malého Berlína. Taky dobrý.

Ve čtvrtek jsem se rozhodla, že si odskočím do práce, ač jsem měla volno. Celý březen jsem se flákala a jen tak sem tam jsem se přišla podívat do televize a trochu přiložila ruku ku společnýmu dílu. Ten den jsem měla ještě jeden úkol. Vyřídit si externí průkaz ke vstupu do televize, protože se ze mě po letech trvalého pracovního poměru stal pracovník s poměrem externím.

Naše pracoviště mě jako vždycky přivítalo radostným pracovním úsilím a vůní čerstvýho kafe. Potud bylo všechno, jak má být.

  „Zuzi, uděláme spolu kšeft!“ vletěla do rekvizitárny asistentka režie.

Nejsem dnešní. Tušila jsem nebezpečí. A taky jo…do vysílání se nedostavila slečna, co měla být v přímým přenosu figurantkou na protistresových masážích. No, ukecali mě. Po tolika letech věrné služby v České televizi a vždycky za kamerou, mě najednou přemluvili, abych v přímým přenosu ležela na lehátku bez brejlí a nechala se antistresově masírovat! Nutno podotknout, že mou podmínku, abych byla přikrytá lajntuchem, splnili. Taky mě v maskérně trochu přišmrncli, no prostě velká premiéra paní Zajícové před kamerou.

Když jsme to zkoušeli před vysíláním, bylo to bezva. Všichni mi záviděli. Ovšem v přímém přenosu, to je jinej level. Teprve chvilku před mou životní premiérou mi sdělila masírovací paní, že se budu muset taky přetočit na břicho! V přímým přenosu!! Honem jsem nařídila kameramanům, aby pokud možno rozostřili záběr, popřípadě švenkli někam jinam.

Přímý přenos je velkej adrenalin. I stalo se, že jsme nestíhali časově. Proto z mých osmi minut slávy zbyly minuty čtyři a na přetáčení ze zad na břicho nezbyl čas.

V pátek jsem se sbalila a s kamarády odjela na sborové soustředění. Kdo nezažil, nemůže ocenit tu velkou radost a těšení se na tři dny plné zpívání, legrace, a co si budeme povídat, i všeobecného radování a pití. Tentokrát jsme se soustředili ve Svatém Janu pod Skalou. A to je veliká krása…přímo v bývalém klášteře, nyní Svatojánské koleji vyšší pedagogické školy jsme bydleli, zpívali a slavili. Pokoj, na kterém jsem dlela s mými milovanými kamarádkami, se vyznačoval mimořádným zápachem dezinfekce. Při ohledání ostatních pokojů jsme podobný zápach nikde nenalezly.

Celý víkend jsme se učili nové věci, které budeme zpívat v květnu na festivalu v Soběslavi a v říjnu na festivalu ve Florencii. Abychom dali odpočinout hlasivkám, v sobotu po obědě jsme měli čas na výlet. Bylo nádherně a magické místo nás úplně okouzlilo.  Nejen nás, ale i stovky turistů se hemžily po Svatém Janu a okolí.

Noci byly sice chladné, ale nám to nevadilo. Zahřáli jsme se jak jinak než zpíváním, pitím a povídáním skoro do brzkých ranních hodin. Soustředění je důležité. Nejen že se intenzivně učíme nové skladby, ale taky intenzivně upevňujeme kolektiv. Nemusíme vařit, nemusíme se starat o rodinné příslušníky, nemusíme uklízet. Můžeme se prostě jen tak radovat ze života a z toho, že máme kolem sebe kamarády.

Abychom přešli bez úhony na duševním zdraví zase zpátky do běžného života běhu, v neděli odpoledne je zvykem, že se skoro všichni sejdeme na společném obědě. A než dorazíme k rodinným krbům, vezmeme to ještě přes nějakou tu cukrárnu.

  „Konečně seš tady,“ pronesl pan Zajíc, „potřebuju něco podržet.“

Vzdychla jsem si tajně, odložila tašku a vydala se na ním na zahradu. Tam trůnila rozmontovaná sekačka.

  „Už jsem vyměnil olej, dolil benzín, vyčistil svíčky a ta mrcha furt nestartuje. Podrž mi tenhle kabel.“

Podržela jsem kabel. Pan Zajíc zatáhl za startovací lano.

Odlítla jsem metr od sekačky. „Kriste! Mě chceš zabít? Jsem dostala ránu!“

  „Šťáva tam jde, je to dobrý,“ pronesl Zajíc, aniž by se staral, jestli nejsem polomrtvá.

Vybalovala jsem věci nasáklé dezinfekčním pachem a přísahala si, že příště bude ten kabel držet Zajíc. Jen nevím, jak to udělat, aby tý šťávy do sekačky teklo víc.

A když jsem likvidovala hory nádobí shromážděné za tři dny mé nepřítomnosti, toužila jsem být na soustředění po zbytek života…

Jo a taky jsem tam zapomněla nabíječku, kartáček a pastu na zuby. To asi abych se tam musela vrátit

Fotoblog z magického Svatého Jana pod Skalou následuje, jen co dám do kupy fotky a přestanu nad nimi slzet.

fotka je samo moje :-)