Můj podivný svátek

Každý máme někdy svátek. To je jasná věc, protože se každý nějak jmenujeme. Moje maminka se jmenovala Marie, a když se narodila, měla svátek hned několikrát.

Když jsem se narodila já, rodiče pro mě neměli vybrané jméno. Původně jsem totiž měla být kluk a měla jsem se jmenovat Franta.

Zuzanu rodiče vybrali podle koz, které chovala naše teta. Měla tři. Zuzanu, Zuzku a Zuzanku. Zuzana byla vždycky nejstarší a Zuzanka zase nejmladší. Logicky Zuzka mezi nimi. Celé generace koz u tety na dvorku se tak jmenovaly.

Že budu stoprocentně klukem určil můj tatínek z rentgenového snímku. Tatínek tomu rozuměl, byv lékařem. Tutéž stoprocentnost mu potvrdil i jeho kolega gynekolog. Když totiž zkoumali moji první fotku v životě, pořízenou čtrnáct dní před narozením, jevila jsem se jim být klukem ne podle pohlavních znaků, ty jsem cudně skrývala, leč podle vysokého rohatého čela, jež bylo zaručeně klukovské.

Tatínek i jeho kolega se fatálně sekli. Čelo mám pravda vysoké, ale jinak jsem holka se vším všudy. A to rodiče zaskočilo.  I zamyslel se tatínek, koukal na moje vysoké čelo a vzpomněl si na tetiny rohaté kozy.

  „Bude to Zuzanka.“

  „Ale tys chtěl syna. Frantu,“ vzlykla maminka.

  „To je jedno, Zuzanka je krásná, nebreč,“ pohladil tatínek maminku a posléze mě po rohatém čelíčku.

Když jsem začala chodit do školy, byla jsem jedinou Zuzanou. Na maloměstě se tohle jméno nevyskytovalo. Měli jsme ve třídě několik Haniček, Janiček, Marušek a Věrušek, ale až do maturity jsem byla osamělou nositelkou svého jména.

To se změnilo až v Praze.  V ústavu nás z dvanácti holek byly tři Zuzany! (Ústav bylo nástavbové studium – Školský ústav umělecké výroby)

Každý rok jsem slavila svůj svátek 11. srpna, jako všechny Zuzany, Zuzky a Zuzanky. Nejsem moc oslavovací nátura, ale kytkou a pusou mě nikdo neurazí, naopak.

Jenže pak se to změnilo…přestala jsem na dlouhá léta svůj svátek slavit. Ten den mi totiž odešla maminka. 11. srpna 1993. Je to už pětadvacet let.

Jenže čas je naštěstí milosrdný, a tak když jsem dostala kytku a pusu, už jsem nebrečela. Na maminku ve svůj svátek celý den myslím, ale už to tak nebolí.

Mít svátek o prázdninách není žádná výhra. Dřív byla většina kamarádů a kamarádek někde v luftu, ale i teď je to stejné. O prázdninách se lidi nekoukají tak často do kalendáře a i mně se stává, že nevím, jaké je zrovna datum.

  „Proč kupuješ tu kytku?“ pan Zajíc koukal na svazek žlutých růží, který jsem dávala do vozíku.

  „No…“ nevěděla jsem, jak mu kulantně naznačit, že mám dnes svátek, „dnes je jedenáctýho.“

  „A co jako?“

  „Jedenáctýho srpna,“ upřesnila jsem.

Manžel na mě koukal nechápavě.

  „Mám svátek.“

  „Ten máš přece dvanáctýho,“ reagoval dost pohotově pan  Zajíc

  „Ne. Jedenáctýho.“

  „Dvanáctýho.“

  „Odjakživa jedenáctýho srpna stejně jako tvoje dcera.“

Kytku jsem položila do košíku a pan Zajíc mi lípnul pusu. Jako teda když mám ten svátek.

Tak si to představte. Nejen já, ale i dcera pana Zajíce se jmenuje Zuzana. Přesto si nevzpomněl. Od spousty kamarádů a kamarádek mi přilítlo virtuální přání k svátku Jedno mezi nimi nebylo, a to je mi líto. Jen neprozradím, od koho…

Sousedka mi k svátku přinesla vajíčka. Jsem ale holka životem otřískaná a hned se přece nerozbrečím. Udělala jsem dort pro Zuzku, protože k ní jedeme na kafe a taky jsem uvařila na zítřek oběd, aby se nemusela s ničím dělat, když má dnes svátek. A taky malinkou měsíční Matyldu a skoro tříletou Hedušku. Už se těším, jak zdrbneme spolu s mou milovanou jmenovkyní pana Zajíce.

Maminko...