Můj dobrodružný život s Italem

Když máte volit mezi krásou a ošklivostí, lehkostí a těžkopádností, volba je jasná. Jen se tak trochu časem může vymstít…

Já jsem samozřejmě zvolila italského krasavce, oplývajícího elegancí, a pohrdla prostým českým chasníkem, co mu tak trochu koukala sláma z bot a co mě rozhodopádně neokouzlil.

Zpočátku si mě Ital hýčkal. Zdálo se, že nemá chybu, že se budu hřát v jeho náručí po celý zbytek života. Leč neuplynuly ani dva roky, a Ital projevil svou pravou italskou náturu! Už jsem ho asi omrzela; chtěl mi zkrátka ukázat, kdo je tady pánem, a ukázal mi to tedy s pravou italskou razancí a výbušností.

Lítaly jiskry i pojistky! Přestala jsem tomu italskému krasavci rozumět. O co mu jde? Proč najednou taková nepřiměřená reakce? Pochopila jsem, že bez odborné konzultace se neobejdu. Požádala jsem pana Zajíce, aby od nemocného spolubydlícího našel patřičné papíry, potřebné ku pozvání odborníka. No a to by nebyl on, pan Zajíc, aby ty zpropadené papíry někam nezaložil, a to jsem mu na ně věnovala desky! Prostě záručák ani faktura nebyly. Jak mám potom poznat, jestli má náš italský spolubydlící ještě nárok na odborníka grátis, nebo jestli nás po italsku zruinuje?

Nemusela jsem dlouho pátrat v paměti, kde jsme našeho krasavce objevili. V rámci hodně hodně dlouho trvající rekonstrukce našeho baráčku jsme zakoupili nejen našeho Itala, ale i nějaké Němce v internetovém obchodě sídlícím v Rumburku. I napsala jsem poníženou supliku onomu obchodníkovi a vylíčila strastiplnou moji situaci a poprosila ho o pomoc. Zželelo se obchodníkům z Rumburku a obratem mi zaslali fakturu. Na ní se skvělo důležité datum – 9. březen 2015. Hurá, náš nemocný Ital má ještě nárok na bezplatné ošetření, tedy pokud mi někdo uzná fakturu jako záruku.

Jala jsem se hledat odborníka. No…ono jich je dost, ale na italské krasavce jako šafránu. Těch několik jsem popořadě oslovila, a bylo to jako z kopíráku.

  Já: „Dobrý den, mám doma bojler a on zlobí.“

  Odborník: „Dobrý den, jakou máte značku?“

  Já: „Ariston…“

  Odborník: „Jo Itala? Ach jo, proč nemáte Dražice nebo jinou normální značku?“

  Já: „Víte, my máme malej starej domeček, stropy jen 2 metry a čtyři cenťáky, potřebovali jsme bojler naležato, a aby byl taky hezkej, když ho musíme mít v kuchyni, no…“

  Odborník: „Já vám sice rozumím, ale Ariston…to je problém. Na něj nic nemáme a navíc, to víte, Ital. Hezkej je, to jo, ale Dražice jsou držák.“

Ariston…fešák to je, to jo. Dokonce si moje kamarádka Hanka myslela, že to jsou designový hodiny, takovej to je krasavec. Jenže mezi odborníky má nevalnou pověst a věřte, že mi dalo dost práce objevit servis, který je opravuje a navíc mu stačí faktura místo ztraceného záručního listu.

 Ale nakonec se zadařilo a náš italský fešák zase šlape. Měl chudák prasklý takový to topítko a na rozdíl od normálních českých a nepříliš hezkých kolegů je má dvě. Neptejte se mě proč…

Se svou zkušeností s Italem jsem se svěřila kamarádovi. A on měl, představte si, doma ne Itala, ale Italku! Lednici Ariston. Podlehl jejím půvabům a taky se se zlou potázal. V záruční době začala stávkovat, samozřejmě že uprostřed léta. On na rozdíl ode mě našel záruční list, ale na rozdíl ode mě narazil na servis, který bych si servisem netroufla vůbec nazvat.

Přijel frajer, zkušeným zrakem prohlédl pacientku a prohlásil, že je to kompresor. Vyměnil ho a odjel. Italka dva dny fungovala a pak zase nic. Kamarád volal do servisu a jedinou jeho podmínkou byl příjezd jiného chlapíka.

Přijel jiný frajer, zkušeným zrakem prohlédl pacientku a prohlásil, že to není v kompresoru, ale v řídící jednotce. Jednotku vymontoval, položil na zem, vytáhl z brašny jinou řídící jednotku a položil ji vedle té původní. Pak si světácky zapálil cigáro a ironicky pohovořil o prvním frajerovi. Dokouřil, dohovořil. Sáhl po jednotce a…a znejistěl.

  „Šéfe, nepamatujete se, kterou jsem vyndal a kterou jsem přinesl?“

O kamaráda se pokoušel infarkt. Frajer nakonec jednu z těch řídících jednotek namontoval a kamarád doufal, že tu správnou. Pak ještě frajer  prohodil, aby řeč nestála, že ten vyměněný kompresor stojí dvanáct stovek, že se na něj nevztahuje záruka a přestože na něm závada nebyla, byl vyměněn a kamarád má očekávat fakturu.  Ta opravdu druhý den dorazila.

Italka fungovala – ano, hádáte správně – dva dny. Kamarád si zjistil, že dotyčný servis má velení kdesi v Brně. I zavolal do servisu, oznámil opět závadu a trval na příjezdu odborníka přímo z brněnské centrály. Bylo mu řečeno, že brněnský odborník bude mít cestu ku Praze tak bratru za tři týdny. Kamarád je kliďas, ale to, co řval do telefonu, nelze beztrestně napsat sem do blogu, nicméně to zafungovalo a odborník se dostavil za tři dny. I s oběma frajery.

Po důkladné prohlídce pacientky brněnský odborník usoudil, že závada je nějaká prkotina, pojistka v ceně pětikoruny, kterou hned vyměnil. Pak se omluvil za své kolegy, potřásl kamarádovi pravicí a pravil, že samozřejmě za kompresor platit nemusí.

Italka fungovala. Za týden dorazil kamarádovi výhružný dopis, v němž stálo, že dosud neuhradil výměnu kompresoru, ať ji okamžitě uhradí, jinak že může očekávat sankce v podobě penále, popřípadě rovnou soud. Kamarád odnesl dopis kamarádce právničce, vylíčil jí co a jak, a ta si na milý servis došlápla. Dopadlo to dobře; kompresor platit nemusel a servis poslal omluvný dopis…

Jo, Itálie…mám je ráda, ty veselé, bezstarostné Italy…