Můj boj s okupanty a cizáckými hordami

Byla jsem napadena! Můj dosud bezpečný domov je v ohrožení! Dosud jsem si o sobě myslela, že jsem stvořena pouze pro život v míru. Ne! Stala se ze mě válečnice

Už několik let svádím krutý a nelítostný boj vně našeho baráčku. Na zahradě. Od jara do podzimu čelím zástupům strašlivých nájezdníků, co mi ztrpčují život, jak jen můžou.

Sedím si takhle k večeru na zahradě, kochám se a hle! Můj zjihlý zrak zaostří a spatří na bezchybném trávníku vetřelce. A tam! A tam! A kousek dál a všude jsou ti odporní cizinci, co se k nám dostali před pár lety a okupují veškeré české a moravské zahrádky. Ano, je to plzák portugalský, prakticky nezničitelný nepřítel nás zahrádkářů.

Za ta léta jsem vyzkoušela všechno. Marně. Prostě plzák je a bude, zdá se, na furt součástí mé nebohé zahrádky a já s ním budu svádět boj, co živa budu.

Moje jistota, že takový cizí element nepřekročí práh našeho domu, vzala minulý týden zasvé. Ano, vážení a milí, můj dosud bezpečný domov se stal cílem a domovem nezvaných hostů, snad ještě odpornějších než jsou ti zatracení Portugalci.

Portugalští nájezdníci zůstávají před mým prahem a nelezou mi až do postele. Mám jistotu, že jakmile skončí léto, zmizí a vypaří se neznámo kam a já mám od nich pokoj do příštího jara.

Ne tak ti cizáci, co okupují už týden můj dosud bezpečný domov. Nejdřív si vybrali naši ložnici. Nakvartýrovali se drze a zdá se, že nehodlají své nově zabrané území dobrovolně opustit. Nejdřív jsem si všimla jednoho; asi výzkumník. Zjistil, že je to tam dobrý, skoro jako na Řípu, tak dal echo kámošům a než jsem se nadála, byli všude.

Jen jednou jsem s nimi měla co do činění, a to je už dávno. Tehdy to byl boj nelítostný, leč krátký. Zjistila jsem, kde je jejich hlavní stan, a učinila jsem jejich nájezdům rázný konec.

Ovšem momentální situace je zcela jiná. Nemohla jsem zaboha přijít na to, odkud se ty malé potvory berou. Jejich hlavní stan byl v ložnici, to mi bylo jasné; ale kde? KDE?

Pro čtenářstvo, jež dosud nepochopilo, o jakých že cizácích tu hovořím, tak hovořím už dobré půlhodiny o molech. Ano. Náš dosud neposkvrněný domov byl napaden molími hordami neznámého původu.

Pátrala jsem jako Holmes, použila jsem všechny metody a nic. Až konečně po pár dnech jsem vypozorovala, že nejvíc těch potvor krouží na jednom místě. A na tom místě si hověla jedna z mnoha krabic pana Zajíce. On má totiž jednu vlastnost. Všechno se musí schovat, nic se nesmí vyhodit, jednou se to bude určitě hodit. Navíc máme pořád baráček ve fázi po rekonstrukční – rozuměj – nic není na svým místě, všechno je jinde než být má,  všude jsou krabice, obsahující poklady Zajícovy. Neuvěřitelné poklady…

No a jak jsem tak pořád pátrala po líhni, všimla jsem si, že když vezmu krabici a zatřesu s ní, rázem mi kolem hlavy prosviští několik exemplářů. V krabici ovšem nebyl ani proviant pro případ nouze, ani oblečení pro případ zimy. Nalezla jsem v ní pouze několik neznámých předmětů na baterie, několik známých předmětů na baterie, různé nabíječky na mobily, co už dávno neexistují, a tak.

I popadla jsem milou krabici a vynesla na dvůr. Tam jsem ji počala zkoumat. A nevěřila jsem, přátelé, vlastním očím!

Vzala jsem jemné nástroje kuchyňské a jala se krabici operovat. Jako pan doktor Měšťák jsem postupovala a hle! Odhalila jsem molí líheň!

Krabice byla totiž z takové té vlnité lepenky. Co vlnka, to hnízdečko pro molí larvu…fuj!!! Mrkla jsem se na etiketu a vida! Španělsko! Rajčata ze Španělska a s nimi i molí farma!

Na zahradě máme Portugalce a v baráčku Španěly. Problém je ovšem v tom, že pan Zajíc má množství krabic větší než malé, množství přímo obrovské, a nejen ze Španělska! A nejen v ložnici! Taky na půdě a v obýváku a v předsíni a v pracovně a…ach jo…

Moli už mezitím zjistili, že v ložnici není tak bezpečno, jak si původně mysleli, a začali expandovat i jinam.

 A já mám veliké dilema; mám zabíjet  moly nebo zabít i pana Zajíce?