Moje první pětiletka

Za socíku to byla běžná věc, taková pětiletka. To strana a vláda něco naplánovala a pak se to plnilo. Já jsem svou pětiletku nenaplánovala, a přece ji mám splněnou…

Před pěti lety 9. 9. 2019 jsem se sebrala a utekla; bylo to za minutu dvanáct. Kdybych to neudělala, dnes bych už nebyla. Za sebou jsem nechala toxické soužití s alkoholikem a temné místo plné zla, křiku a beznaděje. Na své cestě za svobodou jsem potkala hodné a laskavé lidi, bez nichž bych to nezvládla.

Dnes sedím ve svém bytě, vedle mě leží můj kocourek Finn a já si promítám pětiletý film. Nebyla to vždycky procházka růžovým sadem, ale život přece nikdy není snadný. Za pět let jsem ušla velký kus cesty; nebyla rovná, ale byla zajímavá. Občas jsem zakopla, ale tak to má být. Vím, že cesta sama je cílem a já si přeju, abych po ní šla co nejdéle s hlavou vztyčenou a nemusela se za sebe stydět.

Myslím na všechny, co mi pomohli a jsou se mnou v mém srdci napořád… děkuju, Terezko, Jakube, Jirko, Ivo, kamarádi z Gaudia, blogu a divadla…