Moje africké dobrodružství aneb Jak jsem držela bobříka

Touha je někdy silnější než strach. A když toužíte tři roky, je na čase přestat toužit, je čas konat.  

Moje touha se týká moře, které jsem tři roky neviděla.  Nejdřív jsem utekla od Zajíce i bez svých pěti švestek, a pak vládl dva roky covid.
Nikdy jsem nebyla v cizině sama. Jako malá s rodiči a sestrou, pak s prvním manželem a našimi dvěma dětmi, a nakonec se Zajícem. S ním jsme byli u moře vždycky až na konci sezóny, což mělo samá pozitiva. Málo lidí, mnohem levnější cena, ráno a večer příjemné teploty.
Vzhledem k tomu, že teď pracuju v divadle, je nasnadě, že k moři můžu jedině o prázdninách; všude je lidí jak mravenců a ceny zájezdů jsou podstatně vyšší. Touha je mocná, a tak jsem celý rok pilně šetřila.
Moje volba byla jasná. Buď Turecko, nebo Tunisko, a to z jednoho jediného důvodu: ceny. Mnoho večerů jsem strávila prohlížením destinací mému srdci nejbližších, což jsou řecké ostrovy, abych se pokaždé utvrdila v tristním zjištění, že na to prostě nemám.

Turecko i Tunisko znám, vím, že nebudu zklamaná. Vyhrála Djerba a v ní hotel Seabel Aladin, mající hezká hodnocení, lákavé fotky a pro mě přijatelnou cenu.
Poučena minulostí připlatila jsem si nejlepší pojištění, covid je prevít, co je všude.

Autobus číslo 100, jedoucí ze Zličína na letiště, byl plný cestovatelů, hovořících rusky a ukrajinsky, ovšem u terminálu číslo jedna jsem vystoupila jen já. Nikdo jiný necestoval do krajin mimo schengen…

Odbavení na letišti včetně letu na Djerbu proběhlo zcela bez problémů. Všichni dospělí byli rozjařeni, malé děti mírně hysterické, ty pubertální pak okázale znuděné.

Za dvě a půl hodiny jste v Africe.

Tunisané jsou důkladní; přes dvě hodiny jsem s ostatními pasažéry stála ve frontě, než jsem byla vpuštěna, a celé dvě hodiny byla nucena koukat na potetované tělo českého chasníka, stojícího přede mnou. Byl pokryt malůvkami, mezi nimiž převažovaly lebky, hnáty, nápisy, meče, růže, to vše vyvedeno v neumělých liniích. To by nevadilo, je každého věc, kterak se vyzdobí, ovšem on vše ještě umocnil květovanými bermudami a trikem posetým lebkami, hnáty a květenou, až mi přecházel zrak a žaludek se chvěl. Zde bych ráda apelovala na potetované spoluobčany, aby zvážili, jakým oděvem svou kožní výzdobu doplní. Rozhodně doporučuji oděv jednobarevný.

Přistavené autobusy nás pak rozvážely po ostrově. Můj autobus se pomalu vyprazdňoval, až jsem zbyla jen já a dva staří manželé. Ano, jen my tři jsme ten den dospěli do cíle – do hotelu Aladin.

Svůj dočasný domov jsem nalezla v krásném bungalovu, jemuž nebylo vůbec co vytknout. Celý hotelový komplex je malebný, v typickém tuniském stylu, uprostřed zahrad, vybavený krásnými bazény, dostatkem restaurací a barů, k moři pár metrů.

Hodlala jsem svůj týden využít k řádnému odpočinku v náručí moře a sem tam v bazénech, využívajíc pilně all inclusive. Jak jsem si předsevzala, tak jsem i učinila.

V životě jsem si tak neodpočinula, jako ten týden na Djerbě, a to nejen fyzicky, ale taky psychicky. Evidentně jsem byla v hotelu jediná osamělá, navíc v tom nezajímavém věkovém rozpětí, kdy už jsem prakticky neviditelná pro lovce osamělých žen, toužících po divokém a nevázaném milostném dobrodružství. Pouze první den mě dva mladí tuniští animátoři postupně uvítali, zeptali se, jak se jmenuju a vysekli mi poklonu, to vše zřejmě v rámci pracovních povinností.

Druhý den se mě jiný mladý tuniský animátor optal, jak se mi spalo, zřejmě odhodlaný mi v rámci zachování přátelství mezi našimi zeměmi s kvalitním spaním pomoct. Naštěstí nemusel, protože jsem ho ujistila, že jsem spala velmi dobře i bez cizí pomoci.

Od té doby můj osamělý pobyt nebyl nikterak narušován.

Užila jsem si. Moře… moře jako kafe, voda teplá 29 stupňů. Občas byly na břehu chaluhy, ale to se u moře stává. Všude kolem mě se hovořilo převážně francouzsky, sem tam česky. Žádná ruština, žádná ukrajinština, žádná němčina, žádná angličtina, občas kupodivu italština.

Pozorovala jsem lidi a vůbec jim nezáviděla starosti o malé děti, trpění nafouklých puberťáků, nemluvení mezi partnery, ani švitoření zamilovaných dvojic. I mně by se hodil partner, co by mi namazal záda, nebo s kým bych mohla sdílet zážitky a dojmy. Pak jsem si ale zavčas vzpomněla na cesty se Zajícem a hned  byla šťastná, že jsem sama a můžu si doslova dělat, co chci.

Líbilo se mi, že nikde nebyl signál, jen v recepci hotelu se dala chytit wifina. Lidi nezírali do mobilů, ale četli, povídali si a jen tak koukali. Příští dovolenou si vezmu místo dvou tenkých knih tři tlusté a místo tří podprsenek jen jednu. V tom vedru se prostě podprda nosit nedá, obzvlášť když jste pořád něčím namazaní. Musím smeknout před hrdiny, hrajícími denně v tom žáru volejbal, tančícími, a vůbec se hýbajícími. Mě by to zabilo.

Mé africké dobrodružství trvalo týden a vlastně se nic dobrodružného nestalo. A to je dobře, protože nejlepší na dovolené je vrátit se domů bez úhony.

A jak to bylo s tím bobříkem? Plnila jsem bobříka mlčení! Kromě zdravení, proseb a děkování jsem týden prakticky nepromluvila, pokud nepočítám občasnou samomluvu.

Abyste si udělali správnou představu, jak jsem se ten týden na Djerbě měla, zde je pár fotek. Obsáhlých komentářů netřeba:

 Zase mě opouštíš?

 ...já na tebe teda počkám...

 ale tyhle kalhoty mi tady necháš!

 První ráno...nemohla jsem dospat a musela se před snídaní projít...

 Můj bungalov byl v části zvané Tozeur

 večeře... 

Přímý pohled ze dveří mého bungalovu

a pohled doprava  

Koně a velbloudi byli na pláži denně a kdo chtěl, mohl se svézt

 ...poslední chvíle u moře...

 Djerba

 a Čechy

 Finn mi pěkně vynadal, ale rychle mi odpustil...

p.s. fotky jsou většinou dělané ráno, kdy turisté, uondaní nočním životem a hrami na slunci, ještě spí spánkem spravedlivým. Proto se možná zdá, že jsem byla u moře prakticky jen já, koně, velbloudi a ještěrka.