Minulost máš na sobě přilepenou jak žvejkačku za uchem

Tentokrát se sešla zrzka s blondýnou v kočičí kavárně. Byl tam větší klid na hovory o chlapech. A taky o minulosti.

„Minule jsme nějak přešly toho estébáka; jak to vlastně s ním bylo, když byl ještě estébákem,“ nahodila zrzka udičku a blondýna se chytila. Podívala se na dno své skleničky, roztržitě pohladila kavárenskou kočku a vzdychla.

  „Tak jo, já ti teda povím, co vím, i když jsem se taky nedozvěděla moc a ani jsem po tom neprahla…on to byl takovej ctižádostivej kluk z malýho města, co se vyučil automechanikem, a pak ho na vojně zlanařili. Nabídli mu prostě něco zajímavějšího, než se vrtat v autech  v rodným městě. Nabídli mu skvělou práci pro vnitro; když se bude snažit a bude pilnej, bude mít kvartýr v Praze, slušný prachy a moc. Jeho táta byl podobná nátura; byl v partaji a tahal za nitky v tom malým městě. No tak on po vojně šel k StB. Jemu to nedělalo problém, studoval ty jejich metody a postupoval docela rychle. Jeho hlavní náplní byl boj s vnitřním nepřítelem a představ si, že i v dnešní době to považoval za naprosto nutný a důležitý úkol, kterej bylo třeba plnit. On byl přesvědčenej, že Havel byl největší zrádce, co zradil naši vlast, když je zrušil. Já nevěděla, jestli si ze mě dělá srandu, nebo jestli to myslí vážně…

...no, a když mu bylo sedmadvacet, přišel listopad 89 a milej snaživej hoch z malýho města se octl bez práce. Prý ze dne na den. Takže my na druhým břehu jsme se konečně nadechli a on, on zahořkl.  Vrátil se do rodného města a tam si dost lidí pamatovalo, jak to s ním bylo. Jak dělal kariéru v Praze, jak se báli otce i syna. Manželka se s ním rozvedla a on nemohl sehnat práci. Zkusil podnikat, ale taky mu to nevyšlo. Nakonec začal jezdit s autobusem po Evropě a znovu se oženil. Jeho otec se nikdy nesmířil s prohrou a hodil si mašli.“

Blondýna se odmlčela. Kamarádky jen tak seděly a kolem nich se vzduchem šířil opar minulosti. Nehezké, špinavé, temné minulosti.

  „No ale tak moc se mu přece nestalo, ne?“ podotkla po chvíli zrzka.

  „Nestalo, ale on si to nemyslel. Kdyby si uvědomil, že byl mladej, blbej a že ho zmanipulovali, tak by se s tím srovnal. Ale on si až do konce myslel, že byl na té správné straně. No jo. Škoda pěknýho chlapa.“

Blondýna se rozhlédla po kočičí kavárně a bylo jí smutno. Ale ne zase moc smutno, jen tak trochu. Jako když se kočka protáhne po dlouhém spánku a není si jistá, co bude dál. Jestli jídlo, nebo hraní, nebo ještě chvilka spánku. Ani ona si nebyla jistá, co bude dál. Jedno ale věděla; podivný vztah s estébákem ukončila smrt, a tak nemusela řešit, jak s tím vším naloží. Jak se srovnat s tím, že estébák z přesvědčení je zároveň tak skvělý milenec.

  „ Víš co, už o něm nebudeme nikdy mluvit,“ řekla, „minulost se s ním táhla jako žvejkačka a tu když vyplivneš, nechá po sobě na dlažbě flek. Nafurt.“