Mám ji tak akorát

No, prý dokonce větší než většina holek. Ale já si teda myslím, že bych ji mohla mít ještě větší. Protože čím větší, tím lepší. To je bez diskuse.

Po tolika letech dřiny a odříkání bych se divila, kdybych ji měla malou. To bych si nezasloužila!  Prostě abych vám to tak nějak naznačila; mám ji větší, než je průměr a menší než bych si přála. A pokud vás napadají hanbatý představy, tak to ne! Řeč je tady o zcela prozaické a přízemní záležitosti! Jsem sice zasloužilou údernicí po mnoha stránkách, to zase jo, ale já mám na mysli  - rentu! Jojo! Už rok pobírám rentu, co jsem si ji fakt zasloužila poctivou prací pro blaho lidstva. Televizního lidstva. Je větší než průměr, ale co bych to nepřiznala, mohla by být ještě větší. Jako mají třeba vojáci a policajti a bývalí estébáci a tak. Pochybuju, že by třeba ti posledně jmenovaní pracovali pro blaho lidstva jako já.

Jelikož kromě renty mám i hypotéku, jsem pořád  pilně pracující včelka, i když jen napůl. Jako chytrá horákyně. Pracuju i nepracuju. Jen dvacet hodin týdně, a to je přesně polovina, co dřív.

Myslela jsem, že budu mít víc času na psaní, zpívání, zvěř, zahradu, výlety, cestování a koneckonců i na pana Zajíce. Prdlajs! Nemám! Nestíhám! Zjistila jsem, že kancelářská práce je sice zdraví k neprospěchu, zádíčka trpí, hlavička pobolívá, leč má to taky svoje výhody. Například jsem byla neustále na počítači, a to nejen pracovně, ale i takříkajíc pokoutně. Když jsem si chtěla trochu odfrknout od kancelářské rutiny, mrkla jsem jedním očičkem na blog, popřípadě si poznamenala ve Wordu nějakou brilantní myšlenku. A to teda jako rekvizitářka na pořadu Sama doma nemůžu!  Svých pět hodin denně věnuju cele práci! Nespočinu na židli, natož pak u počítače! Nevěřili byste, co je to za kvapík připravit ku spokojenosti štábu a posléze diváctva plac. Dřív jsem myla nádobí doma, teď ho myju i v práci. Dřív jsem vařila kafe jen sobě, panu Zajícovi a občasným návštěvám, teď celému štábu! Taky lítám s koštětem, tahám nábytek, aranžuju kytky, hlídám dítka moderátorkám, nosím žíznivým vodu, zkrátka paní Zajícová – Ferda Mravenec a Brouk Pytlík v jednom.

Dřív jsem si prostě zamkla kanclík a odebrala se na oběd, teď v poklusu do sebe kopnu tak akorát jogurt.

Nestěžuju si, to ne! Mě to baví, je to bezva práce na závěr pracovní kariéry v médiích. Slibovala jsem si od své nové činnosti, že zhubnu. To by bylo, abych nesundala pár kilo v kanceláři nabytého tuku! Uplynuly dva měsíce, a co myslíte? Ani deko…to prostě není spravedlivý!

Mám oprávněnou obavu, že až přestanu lítat po studiu a opravdu začnou požívat zaslouženého odpočinku, přiberu. Jediné, co mě může spasit, bude nedostatek peněz. Já ji mám sice větší než je průměr, tu rentu, ale mám taky hypotéku. A ta mi schramstne půlku mé zasloužilé rentičky. Takže až nebudu stíhat cvrkot v práci, přešaltuju se na jinou stravu. Biologickou. Začnu pojídat lupení, jako správná paní Zajícová, dokud nesplatím tu zatracenou hypotéku.

Musím doufat, že pan Zajíc vydrží v práci co nejdýl, protože, přiznejme si to narovinu, lupení není to pravý ořechový. A taky má hypotéku, pan Zajíc. Pěkně jsme se podělili – každý má tu svou.

Jo a pro ty zvídavé čtenáře, kteří měli ty hanbaté myšlenky na počátku mé zpovědi – tak vězte, že ji mám – akorát…