Malé osudy ve víru velkých dějin

Únor 1948, srpen 1968. Je únor 2017 a já přemýšlím o době nedávné, kterou jsem zažila, i o té dřívější, která mě naštěstí nezasáhla. Nebo zasáhla?

Únor 1948 poznamenal hluboce rodinu mého táty. Jeho otec a můj dědeček byl čestný a spravedlivý člověk, profesor, spisovatel, sokolský činovník, politik. Před válkou a po ní byl předsedou Zemského národního výboru v Brně. Během války byl v Buchenwaldu.

Když v roce 1947 vyhráli volby komunisti, byl z funkce sesazen a stal se místopředsedou. Můj dědeček dostal za zásluhy francouzský Řád čestné legie. Když přišel únorový puč, dědeček mohl využít privilegia, spojeného s Řádem a odjet s celou rodinou do Francie. Neučinil tak.  Jako politik chtěl nést zodpovědnost až do konce.

Odjel pracovat na statek pouze za stravu a bydlení. Přesto to nastupující komunistické garnituře nestačilo. Po tvrdých výsleších byl odsouzen a strávil zbytek života nejprve v Jáchymově, pak v táboře nucených prací ve Všebořicích, kde ve věku padesáti sedmi let zemřel…jeho provinění? Kromě toho, že byl politikem, jehož strana prohrála volby a kromě toho, že byl sokolským funkcionářem, osobně se znal s ministrem Stránským, jenž emigroval a dědeček tento jeho záměr nenahlásil.

Dodnes je mi z toho špatně, když čtu záznamy z výslechů mého dědečka, když čtu rozsudek včetně příkazu o zpřísněném režimu a spaní na tvrdé pryčně…

Babička nikdy nenašla práci, odevšad ji vyhazovali. Noblesní dáma, jež hovořila čtyřmi jazyky, žila na pokraji bídy a táta jí celý život finančně pomáhal.

Můj táta v roce 1948 studoval medicínu. Musel z Brna odejít a dostudovat v Olomouci. Promoval napůl tajně o prázdninách ještě s několika studenty stejně postiženými a za pomoci solidarity profesorů. Aby vůbec medicínu mohl dokončit, musel se zavázat, že zůstane na vojně. On, antimilitarista. Na vojně zůstal pouhého půl roku, pak ho propustili ze zdravotních důvodů. Odešel do pohraničí, kde celý život léčil. V momentě, kdy mu bylo šedesát let, zavřeli mu oddělení a on musel na vrcholu svých odborných sil léčit v Domově důchodců.

 Táta mi několikrát zdůraznil, že bere život tak jak je, že s komunisty nikdy netáhl za jeden provaz, proto od nich nemůže taky nic chtít. Osmašedesátý rok přestál relativně v klidu, protože nebyl nikdy komunista, tak ho ani nemohli odnikud vyloučit. Po celou dobu jeho působení ve funkci primáře neurologického oddělení se snažili jeho nadřízení sehnat místo něj někoho kovaného, ale mladým aktivním soudruhům se naštěstí do malého venkovského špitálu nechtělo. Mohli na něj až úderem jeho šedesátých narozenin. Táta pak až do roku 1989 chodil kolem svého zavřeného oddělení. Nikdo se nenašel, kdo by ho nahradil.

Můj tchán byl zubař. Tedy lépe řečeno zubní dentista. Po válce si vzal úvěr a vybudoval si v Praze ordinaci. Po únorovém puči mu ordinaci zabavili a on se s celou rodinou odstěhoval do pohraničí. Jen tam mohl vykonávat svoje povolání. Dlouhá léta splácel půjčku na ordinaci. Zabavenou ordinaci…

V sedmdesátých letech normalizace jsem začala chodit na gymnázium. V prvním ročníku jsme měli na češtinu profesora Horta. Ten byl zároveň i zástupcem ředitele. Nesouhlasil s okupací, vyloučili ho z partaje, sesadili z funkce a nechali ho ještě dva roky učit. Pak ho vyrazili i ze školství.

Profesor Hort pak nějaký čas pracoval jako pomocný zahradník. Po dvou letech se oběsil…

Na mého tátu byl nasazený celá léta agent; byl to manžel jedné zdravotní sestry. Na mou sestru Lenku byl celá léta nasazený agent; ten měl dokonce tolik drzosti, že se jí představil jako její obdivovatel. Lenka se provinila tím, že jako jediná z divadla nepodepsala antichartu…

Já sama jsem absolvovala několik výslechů, naštěstí jsem o tom každému vyprávěla, a tak jsem přestala StB zajímat. Užvaněná blondýna se jim nehodila do krámu…

Nikdy ovšem nezapomenu na ten strach, jak jsem byla zpocená od hlavy k patám, jak mi vlastně nikdy neřekli, co po mně chtějí, jak o mně všechno věděli…dodnes nevím, o co jim šlo.

Nesměli jsme cestovat, nesměli jsme mluvit, nesměli jsme číst, co nás zajímalo. Byli jsme ve vězení s pofiderními „jistotami“.

Dnes můžu psát, co se mi chce, cestovat, mluvit, nadávat na prezidenta. Prostě je demokracie. I se svými nedostatky, protože neexistuje ideální společenství. Demokracie je to nejlepší, co člověk dokázal vymyslet, ale neumí ji často používat. Zato ji umí zneužívat.

Už nikdy nechci zažít perzekuční režim, nikdy mi nikdo nemůže namluvit, že to tehdy bylo lepší, že byly přece ty jistoty a ten pořádek. Kdo se snažil být jiný, s tím teda zametli. Soudruzi. StB – nechvalně proslulí bojovníci proti vnitřnímu nepříteli.

Spousta lidí sloužila režimu a měla výhody. Pofiderní výhody. Ti dnes nejvíc křičí a kritizují. Ale měli by si uvědomit, že můžou křičet a můžou kritizovat. Nejsme jako oni…

Stačí si chvíli sednout a vzpomínat na blízké, příbuzné, známé.  Jen kolem mě se stala spousta bezpráví a spousta životů byla zničena. Vzpomněla jsem si dnes na několik z nich. A nikdy nezapomenu…

Kdo čte moje články, ví, že politika není moje parketa. Jen si myslím, že občas je nutné připomenout sobě i jiným, jak to je. A hlavně jak to bylo. Stačí si vzpomenout na ty křivdy, které se dnes a denně stávaly kolem nás.  Nezapomínat. Nezapomínat na tu šedost, beznaděj a strach z mocných. Vím, že i dnes se dějí křivdy.  Jsme jen lidi a moc svádí ke zneužívání. Přesto se dnešní demokratická společnost vůbec nedá přirovnat k represivní vládě komunistů. Koneckonců komu se dnešní stav věci nelíbí, může se odstěhovat třeba…do KLDR.

Máme se přes všechna úskalí dobře. Mám se prostě dobře. Jsem  svobodná.