Leváci všech zemí – spojte se!

 Ano, vážení a milí, je na čase s tím něco udělat! Vstupuji na tento blog s odvážným a revolučním zvoláním -  Leváci všech zemí, spojte se!

 

To je pořád starostí o homosexuály, o romské a jiné menšiny, ale co leváci? Na ně se zapomíná! A věřte mi, že vím, co říkám neb jsem levákem už...no. Půl století. Fuj.

Můj příběh je totožný s příběhy jiných leváků, obzvláště těch starších.  Doma jsem sice mohla všechno dělat levou rukou, ovšem ve škole, to byla jiná. Pero mi vrazili do pravé a šmytec. Kupodivu jsem mohla kreslit levou. Jak byste mysleli, že to dopadlo? Píšu jako čuně, zato kreslím slušně. A vyřešila jsem to po svém. Psací pravou, když jinak nedali, ale tiskací levou.

V první třídě jsem dokázala psát oběma a každou něco jiného a klidně i pozpátku. Vzhledem k tomu, že tuto úžasnou schopnost jsem logicky mohla uplatnit leda v cirkusu a s tím moji rodiče zásadně nesouhlasili, přestala jsem ji pilovat a dnes jsem ráda, když napíšu jednu větu, co má hlavu a patu, a to ještě pomocí klávesnice.

To bylo pořád starostí, abych si něco tou levou packou neudělala! Maminka nemohla vidět, jak krájím cibuli, o chlebu ani nemluvě. Tatínek se zase musel smířit s tím, že jeho milovaná holčička je nejen pihovatá a hubená a zelená, ale taky brejlatá a ještě ke všemu levák! A jak jsem trpěla ve škole při ručních pracích, to si žádný pravák nedokáže představit. Například štrykovat mě paní učitelka Kovářová nenaučila, i když použila všechny dostupné vyučovací metody a některé i zakázané, jako je mlácení klubkem do hlavy. Prostě mi to předvedla, já namotala přízi na opačný prstík a už byla vedle. I se svými dvacetiletými pedagogickými zkušenostmi. Ostatní děti už měly dávno šálu  a já pořád neuměla ani první řadu. Paní učitelka to nemohla pochopit. Pero mi přece vrazila do pravé a hotovo a tady takové potíže! A co třeba stříhání nůžkama, na to se nemohla vůbec koukat. Naštěstí je nepoužila  jako to klubko, to bych tady nepsala tyhle řádky a paní učitelka by neskončila jen tři týdny v lázních, kde si léčila pocuchané nervy, ale v kriminálu.

Když paní učitelku odvezli, bylo mi naznačeno, že na tom nesu značnou vinu. U dětí jsem stoupla v ceně, ale já měla paní učitelku ráda, a tak jsem se nad sebou zamyslela. Než se vrátila, naučila jsem se stříhat pravou a v tělocviku házet míčem taky pravou. Sice mizerně, ale snaha byla. Jen to štrykování jsem vzdala, ale naštěstí to v dalším pololetí nebylo. To jsme se učili vládnout kladívkem a to jsem  prostě z levé ruky nepustila. Vocaď, pocaď, říkala jsem si, když jsem mlátila hřebíky do prkýnka a přehlížela oči v sloup všech přihlížejících.

Nejvíc mě štvalo, že jsem měla ze psaní vždycky dvojku, ať jsem se snažila sebevíc. Dodnes mi to připadá nespravedlivé, já si přece to pero dobrovolně do pravé ruky nevrazila! Zato z kreslení jsem měla vždycky jedničku a nakonec je to svým způsobem moje profese dodnes.

Ale ani dnes nemá levák na růžích ustláno. Například taková myš. Ta je vyloženě pro praváky a já se zase musela přizpůsobit. Má to ovšem i svoje výhody. V pravé mám myš a v levé pero a můžu zároveň mydlit do počítače psacího  a perem kreslit na tabletu počítače grafického. Myší totiž klikám obstojně i tou pravou, ale kreslím opravdu jen levou.

Myslím, že jako menšinová skupina jsme my leváci zcela přehlíženi. Někdo z vás, čtenářů praváků, možná namítne, že už máme my leváci dokonce obchod kdesi v Karlíně, ale to jen taková malinká vlaštovka, která tedy rozhodopádně jaro nedělá. Když mají homosexuálové svá sportovní mistrovství, festivaly, tak proč něco nevymyslet jen pro leváky? No? Prezidentem leváků by mohl být levoruký homosexuál romského původu. To by byla bomba, to by bylo posichrované ze všech stran. Jenže já se oprávněně obávám, že my leváci se dohromady nikdy nedáme. Jsme už příliš dlouho v područí dominantních praváků.

Jo a štrykovat jsem se naučila sama podle příručky a pomocí zrcadla. Paní učitelka Kovářová to sice neví, ale já jsem si tím dokázala, že jde všechno. Teda skoro všechno.

Psáno pro BBlidovky