Jsem (opět) týranou ženou!

Určitě si pamatujete, jak jsem se zde poslední rok holedbala, že už nikdy (nikdy!) nebudu s někým bydlet. Svoboda nade vše bylo moje heslo... Migrantka a posléze vlastnice-domovnice míní, srdce a touha po lásce mění.

Od minulého týdne – konkrétně od úterý devátého března – už nebydlím sama…

 Blížilo se jaro a já začala být neklidná. Celý život jsem byla zvyklá se o někoho starat, a tak nějak to na mě během února dolehlo. Ano, přiznávám. Moje prázdná náruč už nechtěla být prázdnou.

Jednou takhle večer jsem, ani nevím jak, zabrousila na jednu webovou stránku a tam ho uviděla. Krasavce z Liberce. Dlouhé hodiny jsem si ho na pár fotkách prohlížela a v noci se mi o něm zdálo. Byla jsem lapená. Okouzlily mě jeho oči, modré jako pomněnky.

Měla jsem domluvenou schůzku na toho devátýho března v Liberci, jenže. Jenže je tady covid a zákaz opouštět okres. Jak se probůh dostanu za svým vyvoleným? Veřejná doprava nepřicházela v úvahu. Sama neřídím a ani auto nevlastním. Původně jsem si myslela, že mě do Liberce odveze syn Jakub nebo dcera Terezka. Jenže je tu ten zatracený covid. Terezka je v karanténě a Jakub uvízl na chalupě. Horečně jsem přemýšlela, koho požádám, aby se mnou absolvoval dobrodružnou a nebezpečnou jízdu přes několik okresů. Musí to být nejen odvážný hrdina, ale taky milovník koček! Jo, já jsem vlastně zapomněla zmínit jeden drobný detail. Zamilovala jsem se do modrookého krasavce z Liberce, původem Brita, co je navíc šlechtic a jmenuje se Finn. No jo…je to kocourek.

Mám dva kamarády, co se mnou zpívají ve sboru. Oba mají doma kocoura a oba jsou stateční. Jak jsem zjistila, jeden uvízl na chalupě. Zbývala mi poslední naděje a ta naštěstí vyšla. Kamarád Honza byl ochotný absolvovat jízdu do Liberce a ještě mi i zapůjčit kočičí přepravku!

Doufala jsem, že bude stačit čestné prohlášení a kupní smlouva. Vyrazili jsme na cestu. Nebudu vás dlouho napínat; nikdo nás nekontroloval ani tam a ani zpátky, a já moc děkuju, že mi statečný kamarád pomohl získat malého spolubydlícího.

Tak se stalo, že už nejsem sama. Finn má tři měsíce, je kouzelný a počítám, že až se trošku otrká, sedne si a sepíše i on, jak se mu se mnou líbí. Zatím jen kouká, jak píšu a občas mi přejde přes klávesnici. Je to ideální parťák v této nelehké době, to mi věřte.

A že jsem týraná? Každý, kdo bydlí s malým kotětem ví, jak to myslím. No jo, mám pár škrábanců, ale co je to proti hromadě lásky a mazlení a předení a tulení a... moje malá kotěcí lásko, jsi ten, kdo mi v mé svobodě chyběl...

Je načase vám Finna představit: