Jsem (asi) geniální!

Nebo mám paranormální vlastnosti, o kterých jsem doposavad nevěděla. V poslední době se mi totiž stalo několik záhadných událostí, pro něž nemám racionální vysvětlení.

Posuďte sami:

Když pominu tragický skon našeho elektrokotle, jehož následkem bylo vybílení mých nasyslených finančních zásob, z čehož se hned tak nevzpamatuju, tak se mi udály – nebojím se říct - dva zázraky. A to zázraky na poli mnou příliš neprobádaném – na poli vědecko technickém!

Můj notebook je mi věrným pomocníkem už šest let. Jednoho krásného dne jsem při jeho zapnutí uslyšela znepokojivý zvuk. Jakoby volání o pomoc; prostě při zapnutí tlačítka se ozvalo pištění a obrazovka zůstala temná. Po několika vypnutích/zapnutích pištění ustalo a obrazovka naskočila. Hrklo ve mně jak v pendlovkách. Obávala jsem se o svoje poklady, ukryté v notebooku. Pištění se opakovalo čím dál častěji, vždycky při zapnutí počítače.  

Sebrala jsem milý notebook a odjela do práce, kde se to odborníky jen hemží. Můj kamarád bývalý kolega z grafiky ve zpravodajství Roman se mi jevil jako odborník nejlepší. I přivezla jsem mu můj počítač ke konzultaci.

Roman se snažil, leč můj notebook ani jednou nezapištěl. Roman ho prohlédl ze všech stran, vyčistil ho, naleštil a nezjistil žádnou chorobu.

  „Tvůj noťas je nad očekávání ve skvělé kondici,“ pravil, když mi ho odevzdával, „ale tak zasranej monitor jsem ještě neviděl.“

Zastyděla jsem se, poděkovala a slíbila, že budu monitor pečlivě čistit.

Pak jsme se shodli, že převoz zřejmě udělal mému přístroji dobře, že dobrodružná cesta příměstským autobusem, metrem a posléze autobusem městským mu jen prospěla.

Pár dní nato mě přestalo poslouchat rádio. Mám takové malé šikovné, dřív mi hrálo v kanceláři a od té doby, co kancelář nevlastním, má své místo v kuchyni. Pan Zajíc má v kuchyni  taky rádio, ale poté, co mi dost hlasitě vyčítal, že můžu za jeho často zaseklý knoflík zapínání, jsem se jeho rádia ani nedotkla a používám to moje. Abych vysvětlila: rádio páně Zajíce je letitý kousek, co se mu zasekává knoflík prakticky léta, bez ohledu na to, kdo na něj sahá.

No a to moje rádio mi najednou přestalo fungovat. Jelikož bylo trnem v manželově oku, podezření o násilném poškození bylo namístě.

I vzala jsem milé rádio, že ho odvezu do práce k odborné konzultaci. V příměstském autobusu se nic zvláštního nestalo, ovšem v metru se najednou z mého klína počaly ozývat podivné zvuky!  Na klíně jsem měla kabelku a v ní kromě jiného i to malé rádio! A to se najednou probralo a vstalo z mrtvých!

Od té doby zase v kuchyni hraje a já jsem přesvědčená, že cesta do Prahy byla tím uzdravujícím momentem, stejně jako tomu bylo u notebooku.

Pokud za to nemůže cesta dopravními prostředky, pak zbývají jen moje nadpřirozené síly, o nichž jsem neměla tušení. Nebo spojení obojího. Pokud se mi zase něco porouchá, vím, co mám dělat. Bez dlouhých cavyků to prostě naložím a vyrazím ku Praze. Jen bych potřebovala zjistit, jak by to šlo zařídit i s mezilidskými vztahy. Na ty asi tenhle fígl neplatí…