Jen takový blogerský povzdech

Závidím svým blogerským kolegům. Není to nic k chlubení, ale je to tak. Stydím se, ale to je asi tak všechno, co s tím můžu udělat.

Když otevřu počítač a mrknu se, co je v naší kotlině i ve světě nového, řeknu vám, není to nic hezkýho ke čtení. No a pak kliknu na blogy, abych zjistila, jestli aspoň tam nenajdu optimistické a radostně čtivo.

Ani tady to není žádná radostná literatura. Abych byla objektivní, sem tam se něco najde, ale je toho jako šafránu. Většinou jsou to články, vztahující se k událostem, které jsem nalezla chvíli předtím na internetu. To máte: Fico, Ukrajinci, Rusové, farářka, Eliška a ten její Damián, Agáta a ten ne už její Soukup… do toho všeho se objeví články sexy mozku a komunistické europoslankyně, a já jsem z toho všeho celá vedle.

Jasně, jsou tam i články mých oblíbených blogerů, a to je pak pro mě radostná chvilka.

A jak to mám s tou závistí? Jsou mezi námi blogery tací, co si jako já nejdřív prolistují internet, vzápětí je po přečtení výbušné zprávy políbí múza, a oni během pár minutek vyšlou do blogerského rybníku článek. Dokážou prakticky v jedné časové rovině světu sdělit, co si o té které události myslí, a dokonce i jak by to mělo správně být. A to já neumím…

Marně si říkám, že píšu na blog míň než dřív, a že bych se měla polepšit, marně se přemlouvám, abych taky světu sdělila, co soudím o událostech světových i provinčních, případně abych glosovala situaci na naší bulvárové scéně. Marně...

Už tu máme podzim, babí léto se mimořádně povedlo, začala divadelní sezóna, a to je tak asi souhrnem všechno, co jsem schopná momentálně světu oznámit.

Až mě políbí blogerská múza, tak se o tom dozvíte první, ale kdy to bude, to netuším.

Finnovi je jedno, kdo vyhrál jaké volby, kdo s kým žije, kdo se s kým rozešel. Je to můj kamarád s tlapkami na zemi a kočičím srdcem na pravém místě. Moje chlupatá láska a jistota.