Jediný, co je na letošních svátcích zelený, jsem já

Tušila jsem zradu, ledva jsem pohlédla na datum letošních Velikonoc. Moc brzo jsou letos! To zas bude zima...

To zas nebudou pampelišky, ani petrklíče a ptáčci zpěváčci budou držet zobák, myslela jsem si. Že ale nebudou ani kopřivy, tak to jsem si ve snu netroufla pomyslet na takovou zradu přírody!

A je to tady. Jsme bez kopřiv! Leč mně je to letos kompletně fuk, protože kopřivy sice nemám, zato mám zánět průdušek, a to je jiný kafe, to vám povím.

Ono to na mě lezlo už minulý víkend. Tak nějak plíživě, nenápadně, že jsem si říkala, holka, to dáš, to bude vobyčejná viróza, to zmáknem.

Jenže holka míní a příroda si stejně dělá, co chce.

Do práce jsem se dostala, ale šla jsem pro jistotu rovnou k mojí paní praktické doktorce, co ji máme přímo v budově. A protože jsem frajerka, zkolabovala jsem až u ní. No jo. Nepustila mě z ordinace, dokud pro mě někdo nepřijede.

Od úterý ležím jako lazar, je mi blbě, a když říkám blbě, tak tomu tedy věřte. Už mi bylo leccos, ale tohle je něco. Naposled jsem měla trochu polívky před třemi dny, jsem živá jen o čaji a antibiotikách.

Pan Zajíc nemá čas pečovat o nebohou svou paní Zajícovou, páč si přitáhl domů kance a už dva dny ho stahuje a porcuje. Nechce se mu věřit, že já letošní Velikonoce vypouštím, a občas to zkusí, kdykoliv vystrčím nos z postele, abych si zobla nějaký ten prášek.

  „Kdy budeš dělat nádivku?“

  „Nebudu.“

  „Kdy upečeš to maso?“

  „Neupeču.“

Vypadám hrozně. Zelená je moje letošní barva a to, co se odehrává v mém nebohém hrudním košíku, se nedá slovy vylíčit. Já vůbec nechápu, kde se to v těch průduškách bere. Tenhle můj příspěveček na blog dávám na první dobrou, páč ze mě leje a mám mžitky před očima. Proto mi, moji milí, odpusťte můj syrový sloh, který je jindy tak vytříbený.

Přeju vám mnohem hezčí Velikonoce, než je mám já a nezoufejte! Kopřivy vyrostou!