Jak se mi utrhlo ucho

  Situace trochu záhadná, s přídechem hororu, aspoň podle názvu tohoto elaborátu. Jak se to vezme. Mohlo to skončit tragicky!

Mám forfy. Ty mám sice celý život, ale v posledních měsících obzvlášť. Od té doby, co jsem platnou členkou kolektivu magazínu Sama doma, jsem v jednom kole.

Jsem sice jen rekvizitář junior na půl úvazku, ale snažím se, abych svému kolegovi Aleškovi byla rovnocennou rekvizitářskou partnerkou. To spočívá hlavně v tom, že uklízím a myju a smejčím v rekvizitárně, a taky pomáhám vytvářet dekoraci, seč mi moje síly stačí. Zpočátku jsem jezdila domů utahaná jako kotě, ale za pár měsíců jsem se zocelila. Už nejsem utahaná jako kotě, ale jen jako starší paní, co má nejlepší léta za sebou.

Ledva přijedu domů, vykasám si rukávy a uklízím a myju a smejčím v zaječím pelechu. Tady teda nepomáhám vytvářet dekoraci, na to má patent pan Zajíc. Všude jsou jeho věci, krabice, materiál, výhodný nákupy čehokoliv a jakémkoliv množství.  Jen pneumatik máme 30. To musíte uznat, že v tomhle se dekorace nevytvoří…

Taky vařím a peru a žehlím a občas si odskočím k počítači, jako například teď. A občas si taky chci pohovořit se spřízněnou duší.

Tuhle jsem si zase chtěla pohovořit a postěžovat si, i vytočila jsem číslo jedné spřízněné duše.

Po úvodních několika desítkách vět jsem si počala stěžovat. Jak jsem nedoceněná, jak se panu Zajícovi nezavděčím, jak mě nikdy nepochválí, nepovzbudí, jak je pořád namíchnutý, a jak je v zaječím pelechu pořád napjatá atmosféra, no znáte to.

  „Tak proč s tebou pan Zajíc bydlí?“ otázala se logicky spřízněná duše.

  „Já vím proč. Protože jsem pracovitá, dobře vařím, peru, žehlím, tuhle jsem i umyla okna, jsem výdělečně soběstačná. Tak proč by bydlel v jiným pelechu, to dá rozum.“

Takhle jsem se chválila a vychloubala, jak jsem nepostradatelná, a to se mi vymstilo.

Než mi stačila spřízněná duše vyslovit uznání a politovat mě, ucítila jsem ke konci své sebechvály ve vzduchu něco, co mě donutilo vstát z křesla a přesunout se k otevřenému oknu.

 „Počkej, něco cejtím. Asi od sousedů.“

Vyšla jsem s mobilem na zápraží a obhlížela okolí. Nic.

  „Je to jako když se něco pálí, jako když uteče mlíko,“ hovořila jsem do mobilu a otáčela se kolem své osy, abych zjistila původ onoho zápachu.

Ježíšmarja…já trubka…

  „Moment, prosím tě, to není z venku! To je z kuchyně!“

Praštila jsem mobilem a mazala vstříc pohromě. No jo…v kuchyni to smrdělo jako v peci ohnivé, na krok vidět nebylo, a to všechno kvůli pěti vejcím, co jsem je dala vařit…a co jsem na ně zapomněla. Navíc jsem nastavila indukční desku na stupeň devět a odešla si pokecat do obýváku a tam se patřičně chválit a vytahovat, jak jsem skvělá.

Viděli jste někdy vařený pečený vejce? Jestli ne, tak si je vidět a cítit nepřejte.

Když jsem se vypořádala s katastrofou a zbavila se důkazu – pečený vejce jsem zahodila daleko do křoví za zahradou, umyla poslední stopy a puch zamaskovala vložením grilovacích klobásek do trouby, aby pan Zajíc po návratu z práce nic nepoznal, vrátila jsem se k pohovoru se spřízněnou duší.

  „Přísahám, že se mi to ještě nikdy nestalo!“

Marně jsem se zapřísahala. Spřízněná duše mi nevěřila a smála se, až se za spřízněné břicho popadala.

  „Hlavně že ses tak chválila, jak jsi dokonalá. Byl by z toho dobrej článek na blog.“

Měla pravdu, duše jedna spřízněná. Tak dlouho jsem chodila se džbánem, až se ucho utrhlo. To jsem se tak holedbala, až mě moje hlava děravá vytrestala. Všechno je jednou poprvé, i spálený vejce. Příště až budu hovořit do mobilu, budu tak činit v kuchyni, abych předešla zkáze.

Ježíšmarja…hádejte, kde mám počítač? V kuchyni ne! A hádejte, co mám v troubě? Králíka na hořčici! Už dlouho…