Jak jsem se opila s Karlem Gottem

Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou kariéru rozjetou na plný koule, já tu svoji teprve budovala.

  „Potřeboval bych tvou spolupráci.“

To pravil architekt Franta Svoboda. Zastihl mě v pilné práci v mém kutlochu nad malírnou. Byla jsem tehdy pár let malířkou pozadí v Československé televizi, a jako taková jsem tvořila pozadí, nápisy a rekvizity do pohádek, inscenací a vůbec všeho, co v té době televize produkovala.

Frantova věta mě nikterak nezaskočila, protože byl jedním z několika televizních architektů, s nimiž jsem pravidelně pracovala. Zaskočilo mě až jeho další upřesnění spolupráce.

  „Natáčíme s Karlem Gottem vánoční pořad a po mně produkce chce věc zhola nemožnou. Stvořit na jeden den dole na Václaváku vánoční trh se vším všudy.“

Nevídaná věc uprostřed tuhého socialismu… atmosféru vánočních trhů jsme znali jen z obrázků z kapitalistické ciziny. U nás se to nenosilo. U nás bylo šedivo a smutno i o Vánocích.

Franta mi vylíčil, co všechno si na takovém vánočním trhu představuje, a co všechno musí opatřit.

  „Všechno jsem schopnej zařídit. Ale jedno neumím. Obrázky do stánku, který si bude Karel Gott prohlížet. A který budou krásný. A vánoční. A to umíš jenom ty.“

Polkla jsem. Malovala jsem tehdy  malé obrázky pro svoje kamarády. Rámečky mi vyráběl kamarád, byly keramické, oválné a kulaté. Hranaté mi vyráběl jiný kamarád ze dřeva. Byla to bezva spolupráce. Za deset rámečků si vzali jeden hotový obrázek.  Tehdy nebyl nikdo, kdo by takhle maloval, na rozdíl od současnosti.

Úkol zněl jasně: namalovat hromadu obrázků, tolik, aby vánoční stánek byl plný a aby to bylo krásný. Aby si Karel mohl jako vybírat, a přitom zpívat vánoční song.

To byla výzva! Malovala jsem a malovala, obrázky jsem měla všude a tentokrát jsem musela zájemce nekompromisně odhánět. Všechny byly jen pro Karla!

 Nastal den Dé. Na Můstku vyrostl trh. Dřevěné stánky plné televizních rekvizit, všude stromky, ozdoby, světýlka, girlandy. Počasí nám přálo. Mrzlo, až praštělo a dokonce sněžilo.

Na Můstek jsem to měla kousek. Bydleli jsme tehdy v ulici Karolíny Světlé, blízko Národního divadla. Obrázky jsem opatrně zabalila do novin, naskládala do velké krabice a úderem osmé jsem byla na place.

Celý štáb se shromáždil v prostorách, kam bych normálně nestrčila nos. V sovětském kulturním centru -  aspoň  myslím, že to bylo něco takového  -  přímo Na Můstku v podloubí. Režisér Eda Sedlář a kameraman Petr Čepický se zahřívali kafem a čekali, až Franta se stavbou a rekvizitářem dozařídí trh. Na moje obrázky čekal nejhezčí stánek uprostřed dekorace. Za lany vymezujícími natáčecí prostor se tísnil dav, okouzlený do té doby neznámou výzdobou, nehodnou socialistického režimu a podezřele připomínající kapitalistické pozlátko.

Moje obrázky vzbudily zájem, a to takový, že mi bylo doporučeno si je hlídat, pokud se zrovna nebude natáčet. No a tak jsem mrzla venku a hlídala.

Do Berjozky se dostavil i hlavní hrdina dne – sám Karel Gott. Hlídání obrázků jsem svěřila rekvizitáři a šla se ohřát. Všichni tam vesele popíjeli punč a grog, jen Karel pil džus. Jelikož jsem byla mladá a celkem pohledná, nebyla nouze o přízeň. Punč mi byl nabídnut hned z několika stran.

No a tak jsme celý den točili a v pauzách popíjeli. Moje obrázky si zahrály, já pila grog a punč a nic nejedla. Gott byl příjemný, chlapi ze štábu taky, obrázky se všem líbily, prostě idyla.

Pozdě odpoledne jsme to měli v kapse. Polovinu obrázků jsem rozdala zájemcům a za odměnu jsem do sebe kopla ještě pár punčů.

  „Tak. Noc je ještě mladá. Zvu vás na dotočnou,“ hlaholil pan režisér a důvěrně mě vzal kolem pasu. Ostatní radostně kráčeli dotočné vstříc, tedy kromě Karla Gotta a mě. Karel jel s řidičem domů, jelikož si musel šetřit hlasivky, a já šla pěšky. Já a můj žaludek.

   „Hlavně rovně,“ říkala jsem si v duchu. Cesta po Národní třídě byla dlouhá. A krušná. Ovšem jako správný hospodář jsem všechno donesla a vyklopila to až doma. Samej grog a punč. Takhle zle mi nebylo nikdy předtím a nikdy potom.

Druhý den jsem šla do práce.  Na Můstku nebylo po vánoční atmosféře ani památky. Všude šeď, stín, smutek. Jen v sovětském kulturním centru se za výlohou krčil Děda Mráz a opelichaná jolka…