Divoké letní noci a taky pěkná divočina ve dne

Horké letní ráno. Sobota v červenci. Na klice nám visela igelitka plná tvrdého chleba. Dřív jsme je dávali sousedovic koním, ale poslední dobou máme zajímavější strávníky.

 Prasátka. Kousek od naší vesnice je na břehu Vltavy kromě pěkné hospůdky taky veliká zahrada a v ní bydlí několik desítek černých prasátek různých velikostí. Od malinkatých přes ty střední až po otce rodu – mohutného kance se zahnutými kly…nebo zuby…nebo co to je.

Tam jezdíme na procházku a s sebou vozíme nashromážděné ztvrdlé pečivo. Nejsme sami, krmit prasátka jezdí víc lidí z okolí.

Tak tu červencovou sobotu jsme se rozhodli, že si vyrazíme na výlet k prasátkům.

Ledva jsme vyjeli, upozornil mě pan Zajíc, že naše auto tak trochu stávkuje, může se snadno stát, že zůstaneme někde bez dopravního prostředku. Sotva mi tu radostnou novinu sdělil, auto předvedlo názorně, o čem že je vlastně řeč. Škytlo a zastavilo. Zastavilo v nevhodný moment – na křižovatce ve vedlejší vesnici. Manžel jadrně zaklel, vypnul motor a na můj nesmělý dotaz, co že se vlastně s naším starým dopravním prostředkem děje, zařval několik nepublikovatelných slov a já posléze vyrozuměla, že se auto rozhodlo přestat řadit. Vzhledem k tomu, že má automatickou převodovku a že tam vždycky jako naschvál samovolně zařadilo jedničku, nebylo možné naši starou chudinku ani odtlačit. Manžel vyzkoušel různé finty a nakonec se mu povedlo fiátka ukecat. K prasátkům jsme nakonec dojeli, poctili jsme je námi od huby odtrženými skývami chleba a po procházce kolem Vltavy jsme se vydali na zpáteční cestu. Co vám budu vyprávět; museli jsme ještě nakoupit a naše trucovité vozidlo předvedlo, zač je toho loket, ještě několikrát. Domů jsme nakonec dojeli. Zaparkovali jsme před domem a ponechali naše milé auto svému osudu.

Po obědě jsme se vrtali v zahradě. Tedy já se vrtala, manželovi vrtalo v hlavě, co si počne s trucovitým autem.

„Taky to slyšíš?“ otázal se. Taky jsem to slyšela. Takovou tu hudbu „tuc tuc tuc“ jakoby možná od sousedů, ale zase jakoby odjinud. Vzápětí jsem si všimla, že kolem našich vrat proudí větší množství mládeže s batůžky a že směřují všichni jedním směrem. Jelikož jsem kronikářkou a zvědavost mám takříkajíc v popisu práce, vydala jsem se na průzkum. No jo. Kousek od našeho domu v areálu bývalého kravína – nyní konírny – byl v plném proudu festival. První ročník břežanského Verbíř festu, jak jsem se dočetla na plakátu, vstupné padesát korun, kapely zvučných jmen, jako třeba Maniac, Fixage a tak. Vypadalo to, že noc bude v našich končinách divoká.

Kvečeru jsme se rozhodli, že vyrazíme k rybníku. My se rozhodli vyrazit, ne tak naše auto. Ani neškytlo…prostě nešlo ani nastartovat. Vylezla jsem, popadla Besinku a šla se projít do polí. Manžel totiž vypadal poněkud…nebezpečně. Taky vypadal, že se o něj pokouší mrtvice. Tak jsem se radši vypařila.

Mezi poli jsem ovšem nenalezla kýženého klidu. Mou cestu doprovázela muzika a texty oněch skladeb byly opravdu rafinované. „Akorát, přišel jsem z noční a jdu spát, akorát“…to celé asi tak třicetkrát. „Je divná doba, to víme voba“, tuc tuc tuc,..taky třicetkrát. No jo, kdyby mi bylo šestnáct, tak nejsem v polích, ale na festu.

Když jsem dorazila domů, manžel se trochu uklidnil a hloubal v příručkách. Vyslovil oprávněnou obavu, že je dost vo hubu nechat auto přes noc před barákem, když se všude kolem potuluje rozvášněná omladina. Jelikož jsem byla v tuto chvíli zcela k nepotřebě, přestože jsem dispečerkou dopravy, šla jsem si lehnout.

V noci jsem se probudila. Neblahé tušení mě přimělo vykouknout z okna. Naše auto před domem nebylo! Že by se mládeži povedlo nemožné a auto nám ukradla?

 Ne. Nemožné se podařilo panu Zajícovi. Tak dlouho zkoumal příručku, až v ní nalezl řešení. Dozvěděl se, že vlastní jakousi kartičku s kódem. Sedmimístným číslem. To když vyťuká plynovým pedálem, auto se umoudří a nastartuje. V pyžamu se tedy v hluboké noci odebral k autu. A vskutku! Příručka nelhala! Sice to trvalo dost dlouho, než ty zatracené číslice všechny vyšlapal, ale nakonec - hosana-  auto nastartoval. Vycouval  doprostřed silnice a jal se otáčet směrem k vratům. V tu chvíli se velká část festivalové mládeže rozhodla, že se projde hlubokou nocí a odlehčí cestou svým močovým měchýřům. No a v ten samý moment se naše auto rozhodlo, že svou porážku nedá lacino, a chcíplo. Představte si tu situaci: auto naštorc přes silnici, v něm sedí namíchnutý chlapík v pyžamu, v ruce třímá kartičku s kódem, nohou zuřivě šlape na plyn a kolem se rojí mládež, částečně močící, částečně zírající a vesměs opojená vším možným.

Přišlo mi to fakt k smíchu, ale vzhledem k tomu, že jsem onu ošemetnou situaci nemusela řešit a můj manžel má italskou náturu, smích jsem úspěšně ututlala a radši se tvářila soustrastně. Vzhledem k tomu, že naše nebohé vozidlo stálo na dvoře, bylo patrné, že akce se podařila.

Manžel se rozhodl, že auto dopraví do Prahy na parkoviště před naše společné pracoviště, a tam že se dostaví odborník na slovo vzatý, který nám, respektive našemu autu, několikrát vytrhl trn z paty...pneumatiky. Po nekonečných hodinách mi manžel zavolal. Ano, dojel. Trasa, která jindy trvá dvacet minut, když není provoz, mu trvala dvě hodiny. Jel totiž na každých světlech tam, kam zrovna svítila zelená...okružní jízda Prahou. Stejně mu to několikrát chcíplo a posledních padesát metrů musel tlačit.

Tak to vidíte. I na vesnici lze zažít drama!   A navíc patříme od letošního léta k slavným místům, kde se odehrávají letní festivaly! Jen nemáme čím jezdit na výlety…