Den jinak s ČT

Někdy je dobré udělat něco jinak. V rámci zachování rovnováhy duševní i tělesné se odvážit a zkusit třeba nejít do práce.

Musím honem dodat (v případě sice nepravděpodobném leč možném, že moje elaboráty čte i někdo z nadřízených kolegů), že jsem sice nešla do práce, kam chodím déle než bych si kdy byla myslela, ale šla jsem do práce jiné a jinam.

Všimla jsem si, že nám náš zaměstnavatel nabízí možnost prožít den jinak. Je to jednoduché. Jdete na jeden den pracovat pro neziskovou organizaci, nebo prostě někam, kde potřebují dobrovolnickou výpomoc.

Nabídka je pestrá, tedy pokud jste mladí a nadupaní energií, což já zas tak nejsem. Takže jsem zavrhla úklid v parku bohnické léčebny a stejně tak v zoologické zahradě. Trochu jsem dumala nad čtením nevidomým kamarádům, ale to bych asi nevydržela celý den bez újmy na hlasivkách. Taky jsem chvíli přemítala nad polívkovou akcí, ale nakonec byla volba zcela jasná. V nemocnici pod Petřínem chtěli pomoci s přípravou na velikonoční pečení. No to je ono, to mě bude bavit, tam uplatním svoje kuchařské dovednosti, aniž bych se musela ohánět hráběmi a motykou, nebo bryndat polívku, nebo zatěžovat moje cimprlich hlasivky!

Už ráno samotné naznačovalo, že den bude jiný. Z autobusu u nás na vsi vystoupila smrt! Ona to teda nebyla smrt, on to byl malý smrťáček s malou kosičkou a mířil si to rovnou do školy! Nejdřív teda ve mně hrklo, co se to v té škole děje, ale jelikož jsem chytrá blondýna, hned mě napadlo, že budou mít ve škole maškarní. Aspoň doufám…

Cesta do nemocnice pod Petřínem je krásná, a pokud tam míříte jako zdravý dobrovolník, můžete se kochat, a to já jsem se tedy kochala.

Měla jsem se dostavit do jídelny. Tam si mě vyzvedla sestra Stanislava, drobná, energická a milá od pohledu. Pod nemocniční střechou v krásné konferenční místnosti s nádherným výhledem na mě čekalo asi milion mandlí a mandliček a taky sladké koule s hrncem čokolády. Mandličky jsem celý den svlíkala z hnědého kabátku a nemilosrdně půlila. Taky jsem je jedla, přiznám se bez mučení. No a ty koule jsem koupala v čokoládě. Ta se teda sestrám boromejkám moc povedla a nedalo se neochutnat! Koulím jsem odolala, přece jenom byly veliké a v žaludku jsem měla dost těsno. Samá mandle.

V poledne jsem si dala v nemocniční jídelně oběd. Taky kafe a čaj jsem si mohla uvařit, záchody tam mají moc pěkné a jediné, co mi chybělo, bylo zrcadlo. Jeptišky zrcadlo nepotřebují. Ne že bych byla marnivá, jen jsem se oprávněně domnívala, že mám pusu od té dobré čokolády a nechtěla jsem budit pohoršení mezi chudáky nemocnými, až půjdu kolem.

Celý den jsem pilně pracovala a ohromný hrnec plný mandlí byl najednou prázdný. Vůbec mi nevadilo, že jsem byla sama, naopak. Takhle pročištěnou hlavu jsem už dlouho neměla, na rozdíl od žaludku. Ale mandle jsou zdraví prospěšné, i když je tedy do vánoc nemusím vidět, natož jíst.

Sestra Stanislava se na mě přišla občas podívat, jestli mi tam samotné není smutno. Neměly jsme moc času na povídání, ale obě jsme si evidentně padly do oka. Taky jsem dostala dva veliké koláče, co se pečou v nemocnici. Panu Zajícovi večer chutnaly…

Moc se mi tam na Petříně líbilo a hned bych tam šla na pomoc zase. Jenže to jde jen jednou za rok, a tak si budu muset počkat do příštího roku anebo  až nebudu zaměstnaná. A pokud máte bezva zaměstnavatele, může se taky zapojit! Info je tady:http://www.zapojimse.cz/