Dějou se někdy věci…

Tuhle jsem na chodbě potkala kamaráda Pepu. Pepa bloudil po tajuplných chodbách Kavčích hor, a ač letitým zaměstnancem, bloudil. No bodejť by nebloudil, když pracoval celý život ve zpravodajství a v hlavní budově se nevyzná!

Pepa, stejně jako všichni, co odcházejí z náruče matičky televize, a to buď dobrovolně za lepším, nebo ne až tak dobrovolně, popřípadě  – a to byl Pepův případ – do důchodu, musí obejít celou televizi a nasbírat řadu podpisů. Potvrzení, že nemá nic půjčené, že nikde nic nedluží, že prostě může s klidem odejít. Jenže těch podpisů jsou mraky a všichni jejich majitelé jsou rozesetí po celých horách Kavčích.

I podala jsem kamarádovi pomocnou ruku; že to za něj oběhám, jelikož jsem v chodbách hlavní budovy jako doma a stejně musím pořád courat. Pepovi se ulevilo a odešel ještě chvíli pracovat.

Pepa byl velmi oblíbený v kolektivu.  Pracoval jako technik a jako takový byl vyhlášený odborník. Jeho poslední den v režii začínal jako vždycky. Pepa seděl za vysílacím stolem, korigoval, kontroloval a vůbec dělal všechno jako obvykle. V éteru zrovna řečnil sám prezident. No kdo by to poslouchal… ani Pepa nebyl výjimkou. Ve zpravodajství otrnete; je to vlastně způsob jak si zdravý rozum zachovat. (Mně věřte, pracovala jsem tam sedmnáct let).

Pepa mrknul na hodiny a vida! Za pět minut budou zprávy a přímý přenos tiskovky z parlamentu. Nejvyšší čas přehodit trasy! No tak Pepa přehodil… v režii začalo být rušno… hodně rušno.

   „Ty vole! Co je? Zeman je v prdeli!“

Pepa spokojeně seděl a díval se na výstup, kde byl vidět – podle Pepy zcela správně – statický obrázek parlamentu. Jako vždycky, když se čeká na zahájení tiskovky.

Jenže hysterie v režii stoupala a v Pepovi se zastavilo srdce. Pochopil, že to byl on, kdo Zemanovi utnul řeč tím, že přehodil trasu do parlamentu…Zeman řečnil déle, než měl, a to se mu stalo osudným.  Pepa fofrem přehodil trasy zpět.

  „Kdo to byl?“ do režie vtrhl odpovědný pracovník.

   „Já,“ přihlásil se Pepa.

   „Okamžitě ven! K šéfovi! Plat dolů! Tohle bude hodně drahý!“ sípal odpovědný pracovník a Pepa se pomalu zvedl.

  U šéfa bylo dusno. Byli tam všichni, včetně Pepova přímého nadřízeného. A lítala tam drsná slova a finanční postihy nejhoršího kalibru.

   „Když on je tady posledních pět hodin, pak odchází,“ osmělil se Pepův přímý nadřízený.

  „Jak, odchází? Kam odchází? Nikam nepůjde! “ o šéfa se pokoušela mrtvice.

   „Do důchodu…“

A bylo.  Pepa nám potom na rozlučce vyprávěl, že někteří jedinci včetně prezidentova mluvčího si mysleli, že  to bylo naschvál. Jenže Pepa nám vysvětlil, že kdyby to chtěl naschvál udělat, že se mu to takhle prostě nepovede. Jsme jen lidi a Pepa jen dodržoval časy. Kdyby prezident tak dlouho nekecal, tak bylo všechno v lati, protože přímý přenos z tiskovky musí být taky připravený, to dá rozum. Jinak by byl malér, ale vysvětlujte to Ovčáčkovi…

Všichni jsme se smáli a Pepa pronesl k těm mladším: „Vy se smějete, ale kdyby se tohle stalo za bolševiků, tak pro mě přišli. A dostal bych to natvrdo.“

Měl pravdu. Za bolševiků jsem například já do budovy zpravodajství nemohla.  Mohla jsem malovat kulisy, to jo, ale zpravodajství pro mě bylo tabu. Tam jsem se dostala až po pádu režimu…