Co nevíte o České televizi aneb Tajnosti rekvizitárny - velké finále

Sbalila jsem si saky paky a navždycky za sebou zavřela dveře kanceláře. Čekalo mě další dobrodružství, tentokrát ze zcela jiného ranku. Kdo neokusil přímé vysílání, ten neví, jakej to je mazec.

Jestli chcete, trochu vám ho přiblížím.

Magazín Sama doma má na obrazovce České televize dlouhou tradici. Přes dvacet let se vysílá! Je záhodno přiznat, že nejsem jeho divačkou, a tak když jsem se dozvěděla, že se budu na vysílání podílet, pustila jsem si pár dílů, abych viděla, do čeho jdu. Ne že bych tak úplně netušila, to zase jsem tušila. Než se vysílání přestěhovalo do vlastního studia, kterému se říká RK14, vysílalo se ze studia 2 kousek od mé kanceláře. Takže jsem často potkávala moderátorky pořadu, hosty, maskérky a taky rekvizitáře Aleše. Ten si u mě občas objednával auto s řidičem, takže kontakt s pořadem jsem měla.

Přes prázdniny se magazín nevysílá. Někdy se ve studiu natáčí něco jiného, ale většinou je čas na opravu a rekonstrukci. Musí se znovu natřít podlaha, vymalovat runďák (to je to, co je kolem dokola celého studia), musí se zkontrolovat vzduchotechnika a světla, no zkrátka připravit na každodenní přímé vysílání.

V září jsem se stala rekvizitářem juniorem. Aleš byl po operaci, a tak byl mým parťákem Zdeněk. Hned první den jsem pochopila, že je naše rekvizitárna centrem a azylem. Jen se mi zdálo, že je v ní tak trochu binec. No jo, chce to ženskou ruku, pomyslela jsem si, když jsem otevřela lednici.

Hned po příchodu se musí uvařit kafe a čaj pro hosty. Jsme totiž pohostinní a naši hosté by se u nás měli cítit jako doma. Kdo nepije kafe a čaj, má ještě k dispozici džus a vodu. Nejsme žádní troškaři.

Kolem deváté hodiny se sejdeme ve studiu, abychom probrali, co se bude ten den a potažmo celý týden dít. Každý týden je totiž dané téma – zdravotní, kulturní a kulinářské. Studio se vždycky v pondělí musí pěkně přestavět, aby vyhovovalo tématům. Například první týden v září je téma nasnadě – začíná škola. Dramaturgyně proto vymyslí, koho si pozve do vysílání, o čem bude debata. V úterý a ve čtvrtek se vaří, proto je k tématu školy nutné vymyslet i téma kuchařské, vztahující se k začátku roku. Třeba svačiny do školy. No a jako lékařské téma pak kupříkladu úrazy dětí.

Aby studio vypadalo krásně a pokaždé jinak, tak to má na starost Karolína. Vymýšlí dekoraci a umí to parádně. My rekvizitáři jsme její tým a všechno musíme přestavět, zařídit, doplnit a zušlechtit tak, aby to vypadalo nejen pěkně, ale taky to odpovídalo daným tématům. V pondělí zveme ku pomoci silné chlapy od stavebně dekorační techniky, aby nám pomohli s těžkými kusy.

K rekvizitárně patří i sklad. Máme v něm hodně věcí, ovšem zdaleka ne tolik, aby to pokaždé stačilo. V tom případě se musíme vypravit do skladů. Skladu nábytku, skladu drobných rekvizit, skladu textilu, skladu elektro… někdy i do skladu kostýmů. Řeknu vám, je to makačka se tam vydat a neztratit se v labyrintu televizního podzemí.

Pak je taky třeba vyrazit s vozíkem do vrátnice pro hosty, kteří mají s sebou spoustu věcí. Než se to všechno nanosí a navozí do studia, máte v nohou pěkných pár kilometrů.

Do jedenácti dopoledne musí být na svém místě hlavní prostředí, aby mohli osvětlovači studio nasvítit a mohla začít technická zkouška. Prostředí je několik. Vždycky je sezení - dvě křesla a pohovka se stolem, umístěné vlevo. Pak jsou dva chaty, tam sedí u počítače dva hosté a odpovídají na dotazy diváků. Vzadu vpravo je brána, takový symbol našeho pořadu. V bráně je taky sezení, jež se velmi často mění podle potřeby. V úterý a ve čtvrtek máme v pravé části studia kuchyni. No a vepředu je další sezení, taky se měnící podle potřeby. Variabilní sloupy se umísťují různě – ležící nebo stojící. Velmi hrubý popis studia…

V pořadu Sama doma jsem pracovala tři roky a byly to krásné roky. Pak jsem se chvíli věnovala historii televize, pak přišel covid a konec práce pro televizi. Jedna dlouhá životní etapa skončila...

Potkala jsem na své dlouhé televizní pouti spoustu fajn lidí, našla jsem mezi nimi kamarády. Pracovala jsem v různých profesích a všechno mě bavilo. Čes(oslovens)ká televize byla po dlouhá léta můj život a za mnohé jí vděčím. Dodnes si myslím, že je zárukou kvality a objektivnosti, především ve srovnání s jinými komerčními médii. Jsme ovšem jen lidi, a jsme chybující, a to platí všude, i v ČT.

Jsem celoživotním patriotem ČT, i když jsem dnes už jinde. Ve světě divadelním, kde je mi stejně dobře, jako bylo v televizi.