Cesta (skoro) na konec světa

Mám s mořem tajnou dohodu. Celý rok budu šetřit, abych se k němu mohla na týden odstěhovat. Vloni jsem dohodu nedodržela, protože jsem uspořené peníze vrazila do zubů. Ale letos, letos to vyšlo!

Letos měla dohodu s mořem prakticky celá republika, jinak si to nedovedu vysvětlit. Každý letěl k moři. A byli tací, že letěli i víckrát!

Když je venku zima, není lepší relax, než sjíždět na internetu nabídky cestovek. A že jich je!

U mě hrají roli peníze, to přiznávám na rovinu. V zimě si můžu prohlížet destinace a hotely, jaké chci, ale vybírat můžu jen z takových nabídek, které mě nezruinují. Jak ráda bych letěla do Řecka, Španělska, Itálie… no jo, ale moje peněženka stačí jen na Turecko a Tunisko. Egypt mě neláká…

V půlce září jsem na týden odletěla na Djerbu. Počátek cesty byl malinko dramatický. Letadlo, se kterým jsme měli odletět, mělo zpoždění. Sotva dosedlo na pražském letišti, seběhla se k němu parta opravářů a naše kufry zůstaly na vozíku. Letadlo mělo evidentně problémy.

Co vám budu vyprávět… odlet byl stanoven na 12:25 hodin a odletěli jsme v 19:30. Všichni cestující byli kupodivu fajn, nikdo nenadával; děti si utvořily partu, a krásně a hlasitě si hrály, jen nejmenšímu cestovateli došly plíny. My dospělí jsme se docela skamarádili. Vzájemně jsme si sdělovali nové poznatky o situaci, jež jsme získávali z různých zdrojů, protože letiště nás neinformovalo. Zdálo se, že kromě poruchy letadla je problém opatřit letadlo personálem, jenž by nás přepravil na Djerbu.

Nakonec se vše v dobré obrátilo a já se ocitla o půlnoci v hotelu. Můžete se mrknout, jak jsem se tam měla:

Toto je porouchané letadlo. Později ho odtáhli a my marně vyhlíželi jiné...

O půlnoci jsem konečně byla na místě....

Hotel byl hezký nejen zvenku, ale i zevnitř. Kolem něj krásná zahrada, krásné bazény a na pláž přes zahradu kousek...

Ředitelka hotelu. Celé dny bedlivě dohlížela na provoz v recepci. V resortu bylo koček víc a všechny vypadaly spokojeně.

Tahle kočičí maminka patří k obchodu naproti hotelu. Jak jsem zjistila, má koťátek pět. Když jsem ji fotila, tak čtyři spaly v boudičce.

Bazén byl nejen v zahradě před hotelem, ale menší taky v hotelovém atriu.

Hned první ráno jsem po snídani vyrazila k moři... a tady nastal problém. Pláž, lehátka, slunečníky, všechno dobrý, ale moře, moře mě zklamalo. Když jsem k němu přišla, bylo mi divné, že se vůbec nikdo nekoupe...V cestovce psali, že je přístup do moře hodně dlouho mělký, a že je dno kamenité, ale že se v něm fakt nedalo koupat, aniž by si člověk nezlomil nohu, to tam teda nepsali. Zkusila jsem to jednou a fakt to nešlo. Tak jsem ležela na pláži a koupat jsem se chodila do bazénu...

Na pláži byli nejen lidi, ale i velbloudi a koně...

Bazény byly krásné a taky kupodivu dost liduprázdné. Většina lidí ležela na lehátkách, nebo popíjela v barech. Animátoři je občas z těch lehátek zvedli a za zvuků hlasité muziky v mělkém bazénu s nimi cvičili nebo tancovali. V hlubokém se naštěstí tancovat ani cvičit nedalo. V hotelu byla většina francouzských klientů, Čechů minimum. Jeden den dokonce pršelo a naše česká enkláva se spontánně setkala v baru u bazénu. Bylo to příjemné a já jsem poznala několik sympatických českých kamarádů a kamarádek.

Týden je někdy moc krátký. Rozloučila jsem se s mořem a slíbila mu, že se za ním zase vrátím, jen si líp vyberu, kam se za ním vypravím. Zpáteční let byl přímo ukázkový a doma mě přivítalo krásné babí léto. Na cestování je nejlepší, když se těšíte domů a víte, že tam na vás někdo čeká...