Advent – čas rozjímání?

Pchááá! Jak pro koho! Já například rozjímám nad kýblem barvy a nad výběrem vhodného válečku. Maluju totiž předsíň.

Jojo, to mám z toho, že jsem původně výtvarnicí. Tak nějak se vždycky semele, že maluju já – v prvním i v druhém manželství. Ale já jsem zvyklá na příkoří. Sice jsem se při posledním malování zapřísáhla, že je to naposled, co se takhle angažuju. No jo, ale když on to pan Zajíc neumí tak dobře s válečkem a štětkou jako já. Navíc mám smůlu, že máme v baráčku tak nízké stropy, že i já můžu klíďo píďo malovat i takovou nechutnost, jakou je strop. Kdo někdy maloval, ten ví, o čem mluvím. My, co máme krk v dezolátním stavu a k tomu nízký tlak, tak víme, že malování stropu je to poslední, co bychom měli činit. Ach jo…v lázních mě dali do kupy a já se zase takhle zřídím…

Jelikož náš baráček prodělává rekonstrukci od 7. března (!) a ještě, zdá se, není všem dnům rekonstrukčním konec, není čas na hrdinství, a i já musím přiložit ruku ku společnému dílu. Ne že bych ji celou tu dobu nepřikládala, ale je fakt, že jsem doufala, že malování se vyhnu. No, nevyhnula jsem se. V září jsem malovala kuchyň, koupelnu a záchod, teď o adventu předsíň. Ano, mám na stole adventní věnec, v zádveří taky, v lednici mám dokonce vyrobená těsta na vánoční pečení, ale co naplat. Nerozjímám, ale míchám barvu. Usebrání se nekoná; jezdím válečkem po zdech a štětcem v rozích, kterých má ta zatracená předsíň víc než jiné místnosti.

Jenže ono to malováním nekončí! Musí se taky předsíň po malování vycídit! To víte, byla jsem líná oblepit futra, tak teď to mám. Ach jo…

Abyste věděli; zatímco si tady stěžuju, mám vymalováno i uklizeno.  Zapálím svíčku na věnci a lucernu před domem. Manžel se ulejvá celý víkend v práci, tak až se večer vrátí, bude doma adventní atmosféra, jak má být. A navíc ta vymalovaná předsíň.

Všem přeju klidný čas adventní a svým zádům i krku bezbolestnou noc.