Máme takového milého psa. Přes 70 cm v kohoutku, 40kg živé váhy. Krásný německý ovčák v plné síle rozjuchaně nadrženého mládí.
Ondřej Linha
Jeho páníček je chlap radost pohledět, psův vzor, idol, bůh a autorita.
Jeho panička nemá ani 160cm a neváží o moc víc než pes. Pes jí miluje, nosí jí hračky do postele, když je nemocná, na povel zahřívá nohy za chladných podzimů a zim, podá všechny tlapky na několik způsobů, ale pořád je si vědom své silové převahy. Panička už má sice bicáky, které by s ní vyměnil nejeden chlap (a ona s ním taky), ale je jí to prd platný, vážení.
Dvojice Zuzu a Rusty se stávají žádanou podívanou vždy, když Rusty vidí hejno holubů, havranů, známého psa nebo člověka dřív než panička, která se náhle ocitá buď s vytrhnutou rukou, nebo na nekontrolovatelném letu do křoví, ptáků, psů, lidí, ovcí, bahna, napůl rozmrzlé únorové řeky, domu, obchodního domu, vykřičený dům jsme zatím naštěstí minuli.
Rady typu: „Musíš mu dát povel“ jsou mi v letu do neznáma kdy ani nevím, jak se jmenuju já, natož pak ten pilot našeho nepravidelného letu platné asi jako Eskymákovi slunečník. Takže prostě počkám, do čeho tentokrát přistanu, vrátím si ramenní kloub do jamky a vzpomenu si na jméno té děsivé obludy, která má strašnou radost a vrací se k noze, kam patří.
Obvykle je příčinou letu pan Fríd zezdola, který Rustyho uplácí psími mlsky, kmoška labradorka z konce ulice, kámoš policejní hledač ve výslužbě Garbo což je zcela v pořádku, protože nás už znají a maximálně poznamenají něco o výjimečné eleganci mého dnešního letu.
Ale blíží se zima. A Rusty miluje vodu. Ideálně studenou nebo napůl zamrzlou. Já ne. A let do ledové Malše? Zkuste si to.
