Nádech. Výdech. Výdech. Po zamlženým okně padá další kapka. Nohy vstát! Hlava bolí, celý tělo bolí, sotva něco vidim. Co je tohle za den. Asi jako včera a den předtim.
Telefon.
„Ahoj, seš v pohodě?“
„Jo, jasný, jen teď musím bežet.“
„Aha, ale určitě se mi ozvi, musíme někam jít.“
Co ta náhlá péče od člověka, kterýho byste na ulici už asi sotva poznali, nejen kvůli těm zrovna oteklejm očím.
Nikomu nevadí, že se neusmívám, nikdo to nečeká a nikdo to nedělá.
Sluníčko pitomý. Mžourám jak magor kříženej s králíkem.
„Jedny s velbloudem“
„Bylo vám osmnáct?“
Je to dobrý, i po několika dnech beze spánku vypadám jak nějakej záškolák.
„Jste milej“
„petasedumdesát, mladá pani“ Po shlédnutí občanky jsem rázem mladá paní, pěkný.
Klik levym tlačítkem. Změť písmenek. Další klik a další písmenka.
Šest hodin. Ruce zaražený hluboko do kapes kabátu, hlava na chodník.
Nejsem tu a neexistuju. Vpíjím se do chodníku. Než se stihnu celá vpít, klíče odemykají zámek a vítá mě chlupatá chlupatina. Je sladkej, aspoň někdo má ze mě radost.
Telefon.
„Ahoooj, tak jak je tiii?“
Z tvýho přesladkýho hlásku dost blivno.
„Jo, dobrý, neboj“
„A nechceš si o tom promluvit“
Cukrkandl kape, diabetici omdlévají.
„Ne, nechci, ahoj“
Další dávka zírání do stropu. Pavučina, sakra. Zneškodnit. Nevyžehlený prádlo, zneškodnit.
Čtyři v noci. Pět v noci.
Schovám se pod peřinou.
Budík. Sakra, pořád jsem na tom samým místě.
Výdech, nohy vstát, hlava bolí.
Zapaluju si.
„Mamí, tu paní něco bolí, že pláče?“
Vpíjím se do chodníku, tentokrát to musí vyjít.
Klíče v zámku, práce.
Snažím se zmizet v monitoru.
Telefon. Už to nezvedám, další sladké hlásky. Klížej se mi oči. Aby taky ne.
Míjím lidi, míjím dny.
Telefon.
Jedny s Velbloudem.
Zamlžený okno.
Bolí, tu paní něco bolí.
