Jako zaměstnanej člověk máte dost výhod, nemusíte se starat o zdravotní, sociální, daně, máte nějakej svůj režim a každej měsíc vám v ideálním případě přijdou na účet nějaký peníze. Ale všechno má svý nevýhody.
Comrade Roger
Třeba taková sdílená lednice s kolegy. Dáte si tam mlíko do kafe, oběd a doufáte, že vás o to nikdo nepřipraví. To, že vám někdo vypije mlíko do kafe je sice nepříjmená, ale zvládnutelná věc. Horší je, když si do lednice dá někdo aromatický sejry. A zapomene na ně. A ten někdo je váš šéf. Situace nemilá. Po každém otevření lednice se vám udělá mdlo, nikdo už si do ní neodváží nic dát, ale nikdo se zároveň neodváží něco říct, a sýry se zatím bezstarostně roztékají a je jim to úplně jedno. Jenže když se stala situace neúnosná a hrozilo, že lednice exploduje, muselo se přejít k činům.
Jelikož Outlook disponuje takovou šikovnou věcí jako jsou úkoly, kam obvykle šéfové ukládají úkoly pro zaměstance a pak je kontrolují, aby se na to nezapomnělo, říkám si proč to neobrátit. A za pár chvil se objevil úkol.
Osazenstvo kanceláře žádá o odstranění biologického odpadu z lednice u Pavla vzhledem k šířící se toxické nákaze našimi obědy, nosy, žaludky a mléky do kávy. Považujeme setrvání tohoto materiálu za přímé ohrožení zaměstnanců, které by se dalo klasifikovat jako teroristický útok proti skupině obyvatel.
Pokud nedojde k řešení situace, nechci to říkat, ale budeme muset přejít k tvrdším zákrokům. Uvažujeme o transparentech: Romadůry vem si z důry! Řekni sýr!
Pokud ani toto nepomůže přijdeme s masivní letákovou kampaní a tričky: Za vzduch čistý.
Fungovalo to perfektně.
Co u nás ale není dotažené, je umístění některých věcí. Nejvíc jsem to pocítila minulý týden, kdy měl kolega dovolenou. On otevírá okna, zatahuje žaluzie a já si jeho přínosu nikdy pořádně nevážila. Ale když jsem přišla v pondělí do práce a chtěla si roztáhnout žaluzie, abych si pustila trochu slunce do tý studený kanceláře, zjistila jsem, že výška ovládání žaluzií je naprosto nekompatibilní s mojí výškou.
Takže jsem strávila týden se zataženými žaluziemi a bylo to podruhé v životě, kdy jsem fakt litovala, že jsem malá. Poprvý to bylo před týdnem na koncertě Foo Fighters. V davu je sice skvělá atmosféra, ale na podium jsem měla šanci vidět jen při pořádných výskocích a ostatní lidé z naší skupinky taky nemají zrovna Goliášovské rozměry. Naštěstí vedle mě stál dvoumetrovej metalák, kterej mi občas říkal co se tam děje, tímto ho zdravim a děkuju.
