Věším si kabát na věšák, skopávám boty, najednou za sebou cejtim pohyb. Věšák se odlepil a upadul. Protože nemám nejmenší tušení, co s tím mám dělat, udělám si kafe, chvíli na to koukám, pak to překročím a nevšímám si toho.
Nicméně ráno je věšák i s kabátem pořád na zemi a já pořád nevim co s tim. Jako nejsem takový nemehlo, umim zatlouct kromě množství vypitýho vína a počtu párů bot i hřebík, mám na to jednu super lahvičku laku na nehty, ale tohle bylo přilepený, protože v tý zdi jsou dráty a asi neni úplně dobrej nápad do toho vrtat nebo tak něco. Navíc jediný co v tomhle bytě připomíná vrtačku, je šlehač s hnětacim nástavcem a to by byla zas díra jak na zobák ptakopyska. Kterýho nemám.
Celá zamyšlená co s tim budu jako dělat, jdu vedle a ani nerozsvěcim lustr, ale rovnou lampu. Má totiž mnohem lepší světlo. Aby ne, když v lustru je už půl roku prasklá žárovka. Jasně, jsem milovník starejch baráků s krásnýma fasádama, mosaznýma umyvadýlkama na chodbě a bytů s čtyřmetrovým stropem. Je to krása. Jen trochu nepraktická, když se pod ten strop vejdete skoro třikrát a neumíte se rozdělit na tři osoby a už vůbec neumíte balancovat někomu na ramenou, i když jste to rozdelěný vy sami.
Překračuju garnyž, která upadla asi před čtyřma měsícema, a shodli jsme se na tom, že se nebudeme vzájemně nějak provokovat. Nevšímám si jí a ona si nevšímá mě. A nikdo z nás si nevšímá tý zbylý konzole trčící ze zdi, podle mě je to hodně fér dohoda. Beru si sešit ze skříňky. Je na to speciální grif, protože dvířka jsou už skoro rok rozbitý, musí se otevřít vedlejší šuplík, pak zcela naprosto jednoduchým grifem, kdy vrazíte ruku do neznáma, otočíte jí o 90°proti směru hodinových ručiček, pak vytrčíte ukazováček a natočíte ho o další 90°, našátráte prohlubeň vedlejšího šuplíku, zarazíte nehet, otočíte o 90° a vytlačíte šuplík ven. Pak jen dojdete na ortopedickou ambulanci, aby vám vrátili asi 10 kloubů zpátky do svých jamek. Ono se to časem ochodí a to nahazování je mnohem jednodušší a zvládnete jej i doma za pomoci futer a tří panáků vodky.
Když mám sešit, je čas napsat si pár předsevzetí. Se sluncem v duši a jasnou představou mojí zářné budoucnosti a skvělého roku 2013 píšu samý skvělý a prospěšný věci pro můj život. Druhej den beru seznam do ruky, abych si udělala plán jak na to půjdu. Po půl hodině připisuju ještě jedno předsevzetí. Naučit se psát čitelně. Tim bych asi měla začít.
Nemám nejmenší tušení, co jsem si to během mýho nadšení naplánovala. Možná něco jako pít víc kafe a kakaa. Protože tenhle svět potřebuje kakao. Hodně kakaa a palačinek. Taky potřebuje muže, co mají kladivo a nebojí se ho použít proti hřebíku. Potřebuje muže, kteří se nebojí snít, mluvit pravdu a bránit slabší. A taky potřebuje ženy, které se nebojí snít, mluvit pravdu a bránit slabší. Které možná neumí přivrtat věšák, ale zahrnou vás pochvalami a domácím jídlem, když to pro ni uděláte, zatímco ona si lakuje nehty lakem z omlácený lahvičky, kterou loni zatloukala hřebíky.
