Vyplňuju dotazník, asi nejpodrobnější, co jsem kdy vyplňovala. Tyhle papíry zajímají moje prodělaný choroby, sodomie, tetování, operace. Tak vzpomínám na všechny svoje prodělaný choroby, sodomie, tetování a jiný blázniviny a poctivě vypisuju.
Odevzdám, nechám si změřit tlak, teplotu, píchnout do prstu. Pak jdu do ordinace k doktorovi, který se vždycky zahledí na název zaměstnavatele a pokaždé se zeptá: Tak vy děláte něco po telefonu? A já mu jako pokaždé říkám, že ne a co vlastně dělám, on si mě mezitím prohlídne, zeptá se na stáří tetování, náladu, zdravíčko a jestli jsem měla ráno snídani a kafe. Když jsem přišla poprvý a řekla mu, že jsem kafe neměla, protože jsem myslela, že se nemá, zavelel sestřičce, ať mi hned jedno udělá. Poslední otázka: Cítíte se na to? Tak hezký den a za 4 měsíce znovu.
Jdu do další místnosti, kde si umeju obě loketní jamky, za chvíli si pro mě přijde sestřička: Pravá nebo levá? Levá! Položí si mě, v televizi naproti běží stotřicátýosmý díl nějakýho seriálu, podle všeho velmi dojemný příběh o ničem. Než se naděju, mám v žíle jehlu, v dlani mačkám míček a koukám, jak to teče. Než se stihnu ponořit do zápletky těch dvou mladých nešťastných lidí, sestřička vytahuje jehlu, lepí a ptá se, jestli chci kafe nebo čaj. Já poctivě držím, sedám si a usmívám se.
Zrovna jsem totiž dala asi půl litru svojí krve, který můžou reálně zachránit život až čtyřem lidem. Nedávám peníze „na charitu“, výběrčí na ulicích obcházím obloukem, tenhle způsob pomoci mi není blízkej, ale u tohohle se přiznávám, že mám takovej dobrej, hřejivej, lehce malátnej pocit (těžko říct, zda je to víc pocitem vlastní úžasnosti nebo tou chybějící krví).
Uvažovali jste o tom někdy? Tak zcela vážně a seriózně. Krev můžete darovat, pokud vám je alespoň 18 let, nemáte žádnou chorobu, která by ohrozila příjemce krve (všecky ty ajcy) nebo dárce (nemoci ledvin, chudokrevnost….). Pokud je vám 18-35 let, můžete zkusit vyšší level, dárcovství kostní dřeně. Šance, že budete mít po registraci s někým shodu není moc velká, ale protože se jedná o trochu vážnější úkon než u odběru krve, zaregistrování si dobře rozmyslete.Spoustu informací a seznam transfuzních stanic najdete tady: http://www.transfuznistanice.cz/ , já bych stejně na něco důležitého určitě zapomněla, tak přidám jen pár subjektivních poznatků:
1. Když vám sestřička po odběru řekne: Držte si to! Tak si to držte. Dlouho. Pokud teda nejste suveréni, a takový podřadný věci jako koagulační čas a průtok krve, se vás netýkají, čtete si nástěnku na chodbě a pod vámi se tvoří krvavá kaluž, která by vydala na další vak. Zajímavý je, že přiběhnuvším sestrám můj vtip: Jé, tak přineste ještě jeden vak, když mám tolik materiálu! Nepřišel vtipnej vůbec. Mě na oplátku pak nepřišlo vtipný, když mi stavěli krvácení v místnosti s obří skříní s nápisem: K RESUSCITACI.
2. V den odběru hodně pijte (nealkoholická vodka nejlepší), po odběru buďte dobří a odpočívejte. Já většinou usnu na dvě hodiny a po probuzení jsem schopná fungovat jakoby se nic nedělo.
3. Při prvním odběru dostanete odznáček. Je to dlouhej špendlík s kapkou krve. Tento se skvěle uplatní, pokud si třeba zlomíte klíč v zámku, zadřete si třísku ze starý houpačky, nebo chcete s někým stylově stvrdit pokrevní bratrství.
4. Nejdůležitější rada, která zvlášť ode mě nesmí chybět: Pijte kafe. Kafe je dobré. Postaví vás na nohy a říkal to pan doktor.
