Běhání je strašně prospěšný. Běháním vyběháš všechny křivdy. Když doběhneš, dostaví se pocit štěstí. Bla, bla, bla, všichni to známe a nikomu se nám do toho nechce, ale když jsem včera chtěla udělat něco pro sebe prospěšnýho, zbavit se jedný křivdy a cejtit trochu toho štěstíčka, vylovila jsem ze skřině oblečení ve kterym by se dalo běhat a že jako jo.
Oblečení mám, ale běhat začátkem listopadu po městě jen v ponožkách (i když byly s vlaštovkama, abych jako pořádně letěla) neni úplně dobrej nápad. Přece se v mejch skoro padesáti párů bot musí něco najít. Boty co maj podpadky vyloučim rovnou, protože jsem moudrá žena a vím, že ačkoli v nich běhat dokážu, k teplákům se moc nehodí. Nakonec se jako nejvhodnější kandidát ukážou Conversky se Supermanem, protože Superman taky lítá jako vítr a ty boty jsou vysoký až ke kotníkům, takže... jako ta bezpečnost zdraví. Nebo tak něco. Pečlivě si je zavazuju, abych si někde po cestě nezakopla o tkaničku a naprosto zapomínám na mojí přirozenou trdloidnost a to, že já nikdy nezakopnu o tkaničku nebo o náhle se vynořivší kočku ze křoví, která si lehne pod moje nohy nanosekundu před dalším krokem. Ne, já zásadně zakopávám na dokonale rovných a přehledných úsecích a vrážím do skleněných dveří na fotobuňku.
Jo, co je teda hodně důležitý, sluchátka a abych z nich hrála muzika. Ona možná ani hrát nemusí, ale mám pocit, že jogger bez sluchátek je jen uřícenej člověk dobíhající poslední vlak na Kamčatku. Kapucu na hlavu, pro jistotu a povzbuzovačka... to dáš, Fufu! Po první minutě odhazuju plíce, co taky s nima, když nestíhaj, po druhý zahazuju slezinu, protože taky nestíhá. K prvnímu semaforu už dobíhám jako uřícený cosi. Asi oddechuju hodně nahlas, protože se na mě všichni otáčej. Nevim, neslyšim se, ale ukazuje to další účel nahlas puštěný muziky při běhání. Kolem plaveckýho bazénu a do stromovky. Proti mě jde malej chlapeček a rozplácne se na naprosto rovnym povrchu a začne vřískat že to přehluší i moje odhlučněný sluchátka. Žabař! Na takovym krásně rovnym chodníčku se rozplesknout. A ještě takhle ječet. Nechápu, jak může někdo na takovym... Plesk! Jasně, rovnej a přehlednej chodníček, to se musim taky vyválet. Ječela bych jako ten malej kluk, ale pani s dvouma igelitkama na mě kouká fakt divně, tak řeknu jen kouzelný slovíčko (3x rychle za sebou kurva) a pokračuju. Samozřejmě nesmí chybět srážka s cyklistou. Von bez světel, já taky zrovna nemám čelovku na hlavě.
Jo a ty kecy o tom druhym dechu? Jo, tak to sou fakt kecy. První sem ztratila po minutě a druhej se neráčil dostavit ani po dvaceti. Otáčim to, třeba se se svejma plícema shledám někde na zpáteční cestě. Plesk! Tentokrát ne na chodníček, ale do náruče skejťáka. Mnohem lepší. Pardon! Ne, ty promiň. Hihihi. Sbírá mě, říká, že hezky běhám a jestli mu dám telefon. eeee, jistě, ale já ho nechala doma. Jo jako číslo? 155. Ne, to je záchranka! Když si vzpomenu jak se menuju a jaký mám telefonní číslo, běžim dál. Blbý je, že jsem v nějaký třicátý minutě a před očima mám už jen nějaký mžitky a hvězdičky a zoubkovou vílu, duhu a kytičky, že ani nevim, jak vypadal.
Už to mám domů jen pět minut, dvě minutý, jupí, už tam budu. Plesk! Tenhle vobrubník tady nebyl! Dobíhám k baráku, dopadám na popelnici, málem jí na sebe převrhnu, naštěstí se dneska vyvážely. Za popelnicí se krčej moje plíce se slezinou a pomlouvaj mě, že tohle fakt nemaj zapotřebí.
Takže výsledky? Odřený kolena, jedno telefonní číslo nevim komu, ověření, že jsem furt trdlo, co neumí chodit, natož běhat po rovnym povrchu, naraženej palec, vyděšení pokojných občanů s igelitkami, naštvaný plíce a slezina, do zámku se trefuju dýl než když mám v krvi flašku čistýho šarmu, prostě super večer.
