Italské cukrblikování

Ze všech těch národností, se kterými se snažím více či méně úspěšně domluvit, mám Italy nejradši, i když mi lezou občas na nervy. Už jsem slyšela pár příběhů, kterak typický Čech snažící se obchodovat s typickým Italem skončil po roce spolupráce na antidepresivech.

Není Ital jako Ital, to je jasné, stejně jako není Čech jako Čech. Ale ti, se kterými přicházím do styku já, jsou poměrně „typiční“. Nadšení, zběsilí, líní, ochotní, blázni do fotbalu, upovídaní, milí, samý úsměv a polibky, nadávky, posílání kamsi, rozšiřování mojí znalosti italštiny o nové a nové peprné výrazy, jejichž význam snad radši ani nechci znát, ale přesto mě baví. Italové i ta slovíčka.

Pokud se člověk nechce z Italů zbláznit, stačí vlastně pár jednoduchých triků, po kterých utáhnete kdejakého Itala i na české rozvařené nudli.

V první řadě je dobré vědět, kdy Italovi volat, nebo psát. Určitě né před desátou, to se ještě spí nebo popíjí kafíčko. Pak určitě ne mezi jednou až půl třetí. Siesta. Ta se dodržuje snad všude. Jo a pak taky v srpnu mají většinou všichni prázdniny. Takže ideálně někdy na jaře, kdy už svítí sluníčko, ve čtyři odpoledne.
Jo ale ještě zkontrolujte italský fotbal, pokud se den předtím hrál nějaký důležitý zápas, zapište si kdo s kým, jak hrál a volejte opravdu až odpoledne.

Nejlíp se ne osvědčilo udělat si z pouhých zaměstnanců spolupracující firmy přátele. Mluvte o počasí, nadávejte na zimu, zmiňte se o fotbale, nechtějte po nich jen pracovní věci, pak se můžete zajímat o jejich bydlení a oni vám budou půl hodiny nadšeně vyprávět o nové baterii ke dřezu, o tom, jaký je nejlepší materiál na sedačku, jaké preferují barevné kombinace na toaletě a podobně. Pokud se dostanete tak daleko, že s vámi mluví i o svých partnerech, máte vyhráno.

Sice každou konverzaci zahajuje klidně půlhodinový úvod o tom, co doma nového a co plánují, ale protože jsou tak milí a bezprostřední, strašně rádi jim to odpustíte, protože zjistíte, že vás to vlastně zajímá. A pak, když vás považují za kamaráda, snaží se pro vás udělat první poslední, anebo vám dají recept po babičce na ty nejtradičnější a nejitalštější lasagně, se kterými pak budete ohromovat v Čechách, na Moravě, aj ve Slezsku.

Před každým rozhovorem doporučuju jedno nebo dvě kafe, jednak abyste stíhali, co vám dotyčný říká a aby se i vám zrychlila kadence slov a rozuměl Ital vám. Pak stačí zvednout telefon a už slyšíte „Čááááááááááááááo, Zuzáána!! Come staaaaai??“

Pak uslyšíte, jak vás rádi slyší a co je doma nového, no, o tom už jsme mluvili. Pak se můžete pomalu a nenápadně přesunout k tomu co potřebujete. „No, problemo! No, no problemo!“ Pak řeknete, že byste to potřebovali rychle, jakože třeba hned. Pokud tohle opravdu řeknete, oddalte telefon cca 10 centimetrů od ucha a počkejte asi 5 minut. Tak dlouho asi průměrnému Italovi trvá, než vám řekne, co všechno musí udělat hned a že jste se asi zbláznili, poslechnete si pár nadávek. Pokud uslyšíte ticho trvající déle než jednu nanosekundu, chopte se příležitosti a řekněte, jak strašně to chápete, že vy máte taky šílenej spěch a že byste potřebovali jenom tuhle maličkost a že bez nich to prostě nezvládnete, pokud je to chlap a vy jste holka, můžete trošku zahrát na city. Jakože v rámci tak krásné a dlouhé spolupráce by byla strašná škoda si kazit tak krásné přátelství a spolupráci. Pak vydechněte tak, aby vzniklo alespoň nanosekundové ticho a počkejte si na: „Tak dobrá, že jsi to ty, zlato.“A ukončete hovor druhou částí cukrblikování jako na začátku.

Pokud nejste na cukrblikování, zkuste tenhle vtip, ale ujistěte se, že ve firmě nepracuje nikdo z Řecka a že dotyčný nemá řecké kořeny.

Ital a Řek se hádají, kdo měl větší vliv na kulturu.
Řek říká: „My jsme dali světu Panteheon.“
Ital: „My jsme dali světu Colloseum.“
Řek: „My jsme měli největší matematiky v dějinách!“
Ital: „My jsme měli Římskou říši!“
Řek: „My jsme vymysleli sex!“
Ital: „No, to sice jo, ale byli to italové, kdo do toho zapojil ženy.“

A teď vás všichni milují. Ciao!