Neskutečně nakažlivej smích. Ďolíčky a krásný oči. Chytrá, hodná, neskutečně obětavá.
Prvně jsem tě poznala asi v pátý třídě. Na zdravoťáku.
Jestli jako na něco nezapomenu, tak to budou zdravoťácký soustředění. Nikdy nezapomenu na to, jak ostatní děcka pokojně spaly v postelích, jenom náš pokoj měl "cikánský ležení". Vyházený matrace na podlaze, v tom hadry a jídlo a prostě všechen bordel. A večer sme pak položili lavičku, lehli na ní, nohy nahoru a koukali na hvězdy a vedli duchaplný rozhovory. Už ani nevim o čem, mě bylo 13, tobě 15, o čem sme si tak mohli povídat.. určitě to byly hluboký rozhovory.
Strašně jsem tě obdivovala, tvojí skvělou náladu a pohled na život. Přezdívka Cvrček byla ze začátku nepochopitelná, ale přitom to bylo úplně jasný. Malá a drobná, ale slyšet tě bylo. Nikdy ses nebála říct komukoli cokoli přímo do očí a stát si za tím.
Budeš mi strašně chybět, nejen mě, strašně moc lidí tě milovalo.
Kdokoli s tebou strávil třeba jen pět minut, bezpochyby na tebe nezapomene do konce života, protože ses rozhodně nikdy neztratila v davu a tvůj smích nakazil každýho.
Asi nejvíc ale budeš chybět všem těm lidem, kterejm si pomáhala tak jako samozřejmě a s tim nakažlivým smíchem a nadšením.
Fakt nemůžu uvěřit tomu, že to je jako konec. Nepřipadá mi to ani trochu fér, na tomhle světě jsou tisíce lidí, kterejm bys ještě chtěla a uměla pomoct.
Cvrčku, tenhle svět potřebuje tvoje cvrkání, tak cvrkej tam nahoře pořádně ať tě sem dolů slyšíme.
Jezděte prosím opatrně
