Opravdu se musím omluvit, když chci někoho pochválit ?

Vím, že byla doba, kdy se lidé báli cokoli kritizovat. Jenže paradoxně teď mám stejně divný pocit, když chci někoho pochválit. Jak to udělat bez toho, že bych musela používat příšerně znějící klišé?

Zdá se mi, nebo je to opravdu tak, že jsme si nějak zvykli na skutečnost, že se vše jenom kritizuje? Na internetu jsem natrefila na nový systém, kde mají báječné slevy. Mimochodem, nemám s firmou společného psa, není tam moje maminka (až pak by to vypadalo originálně) a nejsou to moji pokrevní bratři.

Sem obyčejná žena na mateřské a prostě mi to přišlo vhod. Panebože už zase se dopředu ospravedlňuji. Jakmile jsem nadšená já, tak mám pocit, že se musí se mnou těšit ještě polovina národa, to asi znáte. Když jsem dala můj předchozí článek na blog, tak jsem ještě napsala malinké info na jedny internetové stránky, kde si maminky radí navzájem. Normálně mi to do druhého dne smazali bez jakéhokoliv vysvětlení! Hrozně mě to zamrzelo. Nejdřív jsem si myslela, že obsah stolice mého dítěte by byl asi daleko víc vzrušující téma. Jenže pak mi kamarádka otevřela oči, že prý to jistě sebrali jako reklamu.

Naštvalo mě to. Co pak už nemůžu nic pochválit? Vždyť to nedělám každý den! Když to přeženu, tak příště když pojedu tramvají, už nebudu moct ani kamarádce říct: „Líbí se mi jak funguje Cupolis.“

Protože pak už jenom uslyším skřípot brzd, přijede 100kg žena a vyvede mě ven, protože dělám reklamu? Já se nechci bát chválit. Proč? Nebo mám jenom mlčet, když je něco dobré?