Magda 5 - aneb Magda jde darovat krev

Začátek července je ideální čas k pročištění karmy! Začala s úklidem v šatníku. Cokoliv, co na sobě neměla poslední 3 roky, letělo na hromadu. Byla nelítostná! Ne, holka, do toho úžasného trička prostě nezhubneš. A kdyby náhodou jo, tak si koupíš mnohem hezčí! Jako kdyby tričko bylo viníkem, skončilo na hromadě, která se povážlivě zvětšovala.

Najednou stála před hromadou šatů a poloprázdnou skříní s otazníkem v očích. Co s tím proboha budu dělat? Kde je nějaká charita? Hledání sběrného kontejneru na Internetu jí zabralo víc času než samotný úklid, ale když už čistit karmu tak pořádně!

Jedinou meditací, kterou až doteď uznávala, bylo sledování západu slunce z balkónu a pojídání šťavnatých jahod. Jó, to je její léto! A když sluníčko zapadlo, vytáhla svíčku a pohár červeného vína a meditovala dál, po svém. Miluje barvu a vůni vína. Málokdy vypila víc než jednu sklenici. Šlo jí jenom o ten požitek, kroužit s rubínovou tekutinou ve sklenici a občas k jemně-trpkému nápoji přivonět.

Jenže letos je všechno jinak! Po různých neplánovaných změnách v životě se rozhodla pro generální úklid duše! Byt je uklizený, obnošené šaty na charitě, jenže ještě by to něco chtělo. Jasně, udělám něco pro dobrý pocit! Půjdu darovat krev! To je ale skvělý nápad, pochválila sama sebe. Sedla k internetu a přečetla si, že to prý nebolí. Jak nebolí, co nebolí? Jak jim má člověk věřit? Vždyť když jehla prochází žilou, přece musím něco cítit? Nebo možná ne? Článek vyhodnotila jako utěšující a tudíž nedůvěryhodný.

Je 1. července ráno a Magda, člověk, který má panickou hrůzu z bílých plášťů, sedí v autobuse a jede darovat krev. Nejde zachraňovat svět. Dělá to pro sebe, pro svoji duši. Po vstupu do budovy jí překvapila příjemná atmosféra. Panebože a co jsem vlastně čekala? Hádám, že ne hromady vyšťavených těl? To bylo tuším někde jinde. Ve filmu. Proč já jsem někdy taková kráva? Nadávala si v duchu. Než vyplnila nějaké formuláře, přehrála si v hlavě včerejší rozhovor s Františkem.

„A co když omdlím?“

„Nebudeš ani první, ani poslední. Neboj, oni tě nenechají upadnout.“

„Co??? To jsi nemohl říct, že se to nemůže stát?“

„Neboj, oni si tě pohlídají a existují i kofeinové tablety.“

„Kofein! Tak to se mi líbí, to můžu.“

Zeptala se nějaké dívky, sedící v křesle, ke kterému okénku se má jit zaregistrovat. Dívka jí mávnutím ruky ukázala směr. Jen co Magda udělala pár kroků, přiběhla k dívce zdravotní sestra a vysvětlovala jí, co má dělat, když je jí ještě špatně.

Co to má ta bába zdravotnice za jestřábí oči? Jak to mohla na takovou dálku poznat? Vždyť já jsem nic nepoznala ani z blízka! Co mě to dnes jen čeká? Zmocnily se jí obavy.

Formuláře zvládla hravě. Pak odběr malého vzorku krve. Žádný sadistický zážitek, žádné omdlévaní a vlastně nic hrozného. Malý, krátký vpich, tenká jehla a šikovné ruce. Ta ženská je fakt dobrá. Dělá to denně a je to znát. Pak přišel čas na občerstvení a vyplňovaní dotazníku. Nějak mimovolně se rozhlédla kolem sebe. Neví proč, ale čekala spíš ten typ lidí, co pořád zachraňuje svět a překvapilo jí, že vidí samé normální lidi.

Jak je možné, že jsem si myslela, že sem chodí hlavně ti, co tolik žvaní a křičí a jsou všude vidět? Vždyť tu není ani jeden šílenec, blesklo jí hlavou. Teda vlastně kromě mě, ale na čele nemám napsané, že si jenom čistím karmu, tak co?

Z rozjímání ji probralo to, že už byla na řadě k pohovoru s lékařkou. Wau, všechno v pořádku. Jde se na věc! Umyla si pro jistotu obě ruce až k ramenům. Bylo jí jasné, že to přehání, ale chtěla něco dělat, dřív než se jí zmocní panika. Poslouchala, jestli náhodu neuslyší, křik, řev, volání o pomoc nebo něco, co by jí posloužilo jako důvod k rychlému útěku.

Zavolali ji. Lehla si na lehátko a poslušně nastavila ruku a zavřela oči.

„Je vám špatně?“

„Ne.“

„A mohla byste raději nechat oči otevřené?“

„Jo, jasně. Au. Kruci, co to?“ A bylo hotovo.

Dřív, než stihla zpanikařit, byla jehla napíchnutá. Opět malý a krátký vpich a tekutina rubínové barvy proudila do plastového pytlíčku. Ty jo, opravdu to nebolí. Jak je to jen možné? To jsem toho nadělala. Tolik mentálního křiku. A pro nic! Mohlo mě napadnout, že časy se už změnily. Styděla se sama před sebou za tolik paniky pro dva malé vpichy, které nebolely o nic víc, než při běžném vyšetření. Kdyby byla k sobě ještě upřímnější, tak by musela zhodnotit, že to všechno je díky šikovnosti sester. Jenže zase až tak upřímná být nemusí. To není jako v dětství, když jí ošetřovala zuby zubařka, které se vrtačka zasekla přímo v zubu. Áuuu. Tehdy strachy omdlévala už jenom při myšlence na bílý plášť. Chválabohu, že je to už dávno pryč.

„Není Vám špatně?“

„Ne, kdepak, je mi báječně“, odpověděla a v klidu dál mačkala gumový míček.

„Opravdu Vám není špatně?“

„Ne, není“, užívala si péči a starostlivost.

Odběr krve proběhl rychle a hladce. Poležela si chvíli na koženém křesle. Nic jí nebylo, ale leželo se jí tam dobře. Pak jí poslali na svačinku a kafe.

A hezký letní den právě začal.

Konečně cítila, že našla to, co hledala. Její karma je čistá.