Humanistka? Trápí mě radikalizace a fašizace společnosti.

Trápí a děsí mě fašizace společnosti. A děsí mě o to více, že k ní čím dál častěji – nevědomky a nechtěně – přispívají i lidé, kteří proti ní bojují. Nejsou fašisté. Jen používají čím dál podobnější nástroje jako oni sami.

Možná to zní paradoxně. Jenže čím více je společnost frustrovaná, vyčerpaná a vystrašená, tím snáze sklouzne k tomu, že začne uvažovat v kategoriích „my“ a „oni“. „Dobří“ a „zlí“. „Správní“ a „nepřátelé“. A tím snáz začne používat metody, které sama odsuzuje.

Zlo je nutné pojmenovat. Fašismus je nutné odmítnout. A je nutné se bránit i politickým silám, které zlo šíří a normalizují a ještě u toho vtipkují a usmívají se, aby tím zmátli národ, který smysl pro humor a legraci miluje.

To je naše silná stránka a jistí politici se na tuto strunu naučili hrát. Nejsou seriózní, ale srší úsměvy na všechny strany a vypadají u toho sympaticky.

Zkušenost mě naučila, že i velmi dobrý úmysl, když je podaný špatnou formou, může být jen další zlo. Je to k vzteku i k pláči, ale opravdu to tak funguje. Sama na to doplácím celý život. Patřím k lidem, kterým neprojde vůbec nic. Jako by mě někdo od jakživa tvrdě vychovával. Za sebemenší chyby i u těch nejlepších úmyslů (a možná paradoxně právě u těch) vždycky platím i tam, kde jiným toho mnoho projde, i bez nich.

Někteří dokáží mít formu bezvadnou. Výborně píší, výborně mluví. Jsou přesvědčiví. Charismatičtí. Vrcholně sebevědomí – to lidi přitahuje jako magnet. Politici jsou dokonce profesionálně školení v tom, co kdy říkat, co neříkat a učí se i řeč těla. Tím vším matou. Matou formou.

Forma!

Vládne FORMA!

Na formě záleží...

Stačí málo a důvodná kritika nemorálních názorů nebo činů se zvrhne v lynč ze strany společnosti, kterou jinak já sama pokládám za tu „lepší“.

Názorově s ní tedy dál souhlasím co do spravedlnosti a nutnosti proti zlu bojovat. Ale férově. Podle pravidel, které jsme si tu kdysi v boji proti temnotě nastavili.

Na svět ale přišla taková temnota, že mnoha lidem zatemnila mysl a začínáme bojovat proti temnotě nástroji této temnoty. Takto ji ale nelze porazit. Už není poznat, kdo temnotě slouží a kdo ji odmítá, když všichni dělají všechno a jedni křičí na druhé: „TO VY!“

Temnotu nelze porazit jejími zbraněmi. Ne proto, že by na hrubý pytel nepatřila hrubá záplata – to je právě to strašné nedorozumění – ale proto, že ta hrubost musí být šitá férovým způsobem, který zabrání lidem zmatení o tom, co je to ten „hrubý pytel“ a co už „záplata“. Něco, co jim zabrání spadnout do pytle s těmi, kterým je pak nutné se doopravdy hrubě bránit.

To je ta věc, kterou se mi zradikalizovaným lidem ze „správné strany barikády“ nedaří vysvětlit a bojuji s pocitem, že jsem vlastně na boj proti fašismu zůstala „sama“.

Ne, nejsem sama. Ale přijdu si nepochopená a odmítnutá od lidí, ke kterým jsem vzhlížela jako k bojovníkům proti zlu. K velkým „antifašistům“. Prosím, berte mě s nadsázkou.

Ruku na srdce – nemáme každý nějakého toho influencera nebo veřejnou osobnost, ke které v srdci nějak tíhneme, protože se na veřejnosti stala hlasem našeho svědomí? Třeba většina z nás má ráda Ondřeje Vetchého, když on reprezentuje hlas našeho svědomí skvělým způsobem, a dokonce i tam, kde my věci nedokážeme dělat tak, jak je dělá on, i když bychom rádi. Ale tak ho podporujeme i na dálku, když to teda zvládá za nás všechny alespoň on a jemu podobní.

Někteří lidé nás zkrátka převyšují svými schopnostmi a celkovými morálními kvalitami až tak, že nám nezbývá nic jiného, než jim alespoň fandit a být tu s nimi v tiché jednotě. V té jednotě, která se, jako blaničtí rytíři, zvedá v časech národních krizí a ukazuje své národní srdce.

Však víme, že když je nejhůř, dokážeme si pomáhat, ne? ––– Blaničtí rytíři jsme totiž my sami. A to je ten vtip. To my si musíme pomáhat a být v jednotě. Jen musíme dál umět a dál se učit, jak správně rozlišovat dobro od zla a pravdu od lži a nevládnout nástroji zla a lži jen proto, aby lež a zlo byly poraženy...

Touha po spravedlivém potrestání zla se zvrhává v dehumanizaci, odlidšťování a lynč. Druhou stranu tento typ „spravedlivé agrese“ pochopitelně ještě více zatvrdí a zradikalizuje a její urputnost v páchání zla pak radikalizuje i první stranu…

Je to kolotoč zla a nenávisti.

Lidé si chtějí myslet, že snaha házet do toho vidle a tento kolotoč brzdit znamená snahu zabránit spravedlivému potrestání viníků. Není to pravda. Je to snaha poukázat spíš na to, aby se v boji proti temnotě hrálo férověji, ale stále účinně. Aby bylo poznat, kdo jsou doopravdy fašisté a kdo ti, kteří se je snaží zastavit.

Zkrátka odmítám hrát spolu s ostatními podle pravidel fašismu jen proto, aby byl rostoucí fašismus poražen. Je to nesmysl – takhle to nemůže a nebude fungovat. –– Ne, řeknu to jinak: Já tomu nevěřím!

Nevěřím tomu už jen proto, že sama pociťuji, jak moc jsem trestána za jinakost a odlišné názory, závěry a přesvědčení zrovna lidmi, které mám ráda a pod jejichž názory na spravedlnost bych se i dvakrát podepsala. Když jsem ale upozornila na jejich fašistický, autoritářský a zlý tón – nebezpečný impulz vysílaný v dobrém záměru do společnosti, přestali se mnou komunikovat a později mě nepřímo označili za tu, která fašismu chce napomáhat. Je to velké nedorozumění, nespravedlnost, křivda a zlo.

Nepodařilo se mi podrobně a v hloubce vysvětlit, čeho se obávám. Stačí těmto lidem už jen náznak nesouhlasu s formou jejich „odboje“, a už vás mentálně staví na druhou stranu barikády a de facto jste u nich skončili a jste odepsaní jakožto někdo, kdo brání druhou stranu. Což není vůbec pravda a jde o špatnou interpretaci úmyslů a v tom důsledku i křivdu. A pokud vás takto v komunitě odepíše někdo, kdo má větší vliv, už s vámi nemluví vůbec nikdo a stali jste se obětí i jistého fenoménu, zvaného „cancel culture“.

(„Cancel culture (v češtině občas překládáno jako „kultura rušení“ nebo „vymazání“) je moderní fenomén, kdy je jednotlivec, skupina nebo i značka vyhoštěna ze sociálních či profesních kruhů kvůli tomu, že udělali nebo řekli něco, co je považováno za nepřijatelné, urážlivé nebo neetické.“ Zdroj: Wikipedie)

Já se radikalizovat nenechám, a včera jsem byla označena za humanistku, což je pro mě hluboká urážka. Bránila jsem se s tím, že jsem spíše nebyla pochopena, ale oponent opáčil, že mi rozumí naopak velmi dobře.

Nejsem zastáncem toho, že by zlo nemělo být tvrdě trestáno, ale mnoho lidí si zaměňuje touhu potrestat zlo s nespravedlností.

Spravedlnost totiž z principu a logiky věci nikdy nejedná nespravedlivě.

Není jednostranná, tendenční, ale uvažuje o viníku jako o komplexní bytosti a přihlíží i k polehčujícím faktorům a okolnostem a je jistým způsobem doopravdy humánní.

Tohle ale dnešní radikalizovaná společnost nechce slyšet.

Chtějí být „lidští“, ale sami se začínají chovat jako zvěř a tím pádem už nemám kam patřit.

Cítím se osamělá ve vztahu k mnohým lidem, ke kterým bych ráda patřila.

Jsou to oni, pro koho jsem jen další „humanistka“. Jsou to oni, kdo si mě odcizili v srdci…

V tom pejorativním smyslu nejsem žádná humanistka a humanismus je mi už delší dobu cizí, stejně jako křesťanství. Ne kvůli původním myšlenkám, ale kvůli té formě, v jaké je tu máme.

Tato hnutí jsou postavená na krásných, ctnostných a nadčasových myšlenkách a morálních přesvědčeních, ale zprzněná lidmi v praxi. Podobně dopadl vlastně i komunismus, jen si to u křesťanství a humanismu, ale i dalších hnutích nikdo nechce připustit, protože lidé se dál vztahují k prvotním ctnostným myšlenkám duchovních otců a zakladatelů, ale nevšímají si té formy, jakou tomu ve své nepravosti dávají.

Už toho pokazili moc a právě na to pak reagují ti, kteří vylévají vaničky i s dětmi: „UŽ ŽÁDNÁ HUMÁNNOST! ŽÁDNÉ SLITOVÁNÍ S NIKÝM! POKUD JDE O NEPŘÍTELE, BUĎME TAKÉ KLIDNĚ ZVÍŘATA!“

Důsledek toho, že za skutečný humanismus se dnes schovávají i teroristé v Evropě. Teroristé si osvojili schopnost použít proti nám paradoxně nástroje dobra a zprznit je takovým způsobem, že když někdo tyto nástroje chce používat dál, je označen za špatného – zlého, nebo alespoň hloupého. „Humanistu!“

Jen proto, že naše společnost je dlouhodobě vstřícnější k pachatelům zla, než-li k jeho obětem. To je ale také kriticky špatně. Důsledek té podoby humanismu, jakou dnes známe.

Zrovna lidé, kteří převrací právo a z obětí dělají pachatele a z pachatelů oběti, si zaslouží důslednou a spravedlivou odpověď – ne lynč, ani dehumanizaci, ale jasné vymezení a důsledné hranice. Ty kdyby nerespektovali a nenechali se usměrnit poučenou a silnou, jednotnou společností, která by proti nim spravedlivě pozvedla svůj hlas, spadli by do režimu „OSTUDA“. Tedy byli by pak automaticky na jejím okraji a nikoliv v jejím středu.

Nejsem humanistka. Pokud se za humanismus mohou schovávat teroristi, manipulátoři, násilníci, lháži, podvodníci, převraceči spravedlnosti, a další podobní, pak nemohu být humanistka.

Přesto ale nejsem bez humánního cítění. Bez vyšších morálních hodnot.

Je v tom rozdíl, který se čím dál více ztrácí ze zřetele, když si lidé pletou oběti s pachateli a spravedlnost s lynčem či odlidšťováním a zapomínají na to, že jsme právní stát.

Tedy doufám, že jsme stále ještě právní stát a ne fašistický.