Ve světě to tak bylo vždycky. Zvykli jsme si už dávno na obrazy katastrof ve sdělovacích prostředcích. Jen to bylo od nás zatraceně dál...
Jestli tohle léto něčím netrpí, pak je to syndrom okurkové sezóny. Kéž by tomu tak bylo! Ale Nice, Turecko a teď naposledy Mnichov zasáhly všechny.
Ještě si pamatuji, že jako malá holka jsem zažívala stavy úzkosti při pohledu na tehdejší televizní noviny. Válka ve Vietnamu, Brigate rosse v Itálii, Rote Armee Fraction v Německu, neustálé konflikty mezi Izraelci a Palestinci. Později Rusové vtrhli do Afghánistánu. Vážně jsem se někdy bála, že neustálé konfrontace mezi socialistickým táborem a „světovým imperialismem“ vyústí do další světové války, tentokrát poslední.
Na tohle všechno jsem si vzpomněla včera, když za mnou přišla vyděšená dcera, že nechce spát sama v pokojíčku. A jestli se tohle dělo někdy dřív. No dělo, ale nebylo to tak šíleně blízko. Turecko, no dobrá, sice spojenec, ale přece jen vzdálenější geograficky, ale hlavně mentálně, religiózně. Paříž, Nice, francouzské metropole, a teď Mnichov, doslova za rohem.
„Tak co budem dělat?“
Otázka za milión, holčičko. Prozatím zamkneme a zítra uvidíme. Nebudu Ti vykládat o tom, jak se někdy sama bojím. Osamělých šílenců, o nichž vlastní rodiny nevědí, co se jim honí hlavou a jaké děsné vzory a proč na sítích hledají. Organizovaných zrůd, jež vraždí ve jménu Boha, ale samy ho ztratily už dávno, protože tohle nemůže chtít žádný Bůh, to by pak už nebyl Bůh.
Avšak taky se bojím, a moc, děvečko moje, že to nezvládneme. Že podlehneme dávnému volání krve a budeme se mstít na nevinných. Že uzamkneme nejen svá srdce, ale i rozum. Že vyslechneme touhu po jasných a krátkých řešeních. Však se už taky první návrhy objevily. Vystoupit z Unie a uzavřít hranice. Nejlépe hermeticky asi. Sice se, prý, životní úroveň sníží o třicet procent, ale to nevadí, lépe nám bude v naší zemi samotným.
Tak nevím. Nevím, kde autor návrhu vzal těch třicet procent a nejsa ekonom, nevypočítám to. Nicméně mám oprávněnou obavu, že i těch předpokládaných třicet procent by pro určitou část našich spoluobčanů představovalo fatální propad životní úrovně.
A jak bychom vlastně tady v tom uzavřeném prostoru žili? K nám by nikdo nesměl, ale my ano, my bychom mohli jezdit kamkoli? A jak by to bylo s obchodem? Kolik firem by asi tak zkrachovalo? Kolik nezaměstnaných? A mohli by se ještě vracet ti, kteří jsou někde venku v tom nebezpečném světě? A jak bychom si tady asi vládli? Jak bychom to tady vedli v odloučení, kdo by se tu čeho všeho zmocnil? A v neposlední řadě, jak bychom se tak sami vypořádali s vlastními šílenci, jež máme evidentně taky?
Už se mě neptej, milá moje, nevím. Nevím ani, jestli se vůbec dá poměřit, kolik jeden cizí pomatenec vyrobí pomatenců domácích. Ale přesto věřím, my to zvládnem, jsme kulturní národ, historicky jsme byli vždy součástí Evropy, jejích světlých i temných momentů.
Ale zamknu pořádně, neboj.
