Doba koronavirová přináší spoustu problémů a těžkostí, mezi ty méně závažné patří přerostlé hřívy obyvatelstva. Naše rodina na to vyzrála, ovšem až na slabší kusy...
Předem se omlouvám všem těžce zkoušeným spoluobčanům, kteří musí čelit daleko, daleko horším problémům. Avšak podle ohlasů na internetu nejsem se svým problémem zdaleka sama, kadeřníci už prostě chybějí všem!
Jenomže já jsem už byla načatá dosti dlouho před pandemií. Byly doby, kdy jsem vlasy moc neřešila. Měla jsem je dlouhé a stačilo je čas od času nechat rovně zastříhnout. Problémy však nastaly v momentě, kdy jsem se rozhodla pro radikální změnu. Oslnila mě krásná americká herečka Halle Berry a já zatoužila po jejím roztřepeném rošťáckém krátkém účesu.
„Hm,“ pravila mladá dáma v honosném kadeřnictví poté, co mi prohrábla prsty vlasy. „Tohle je ale účes pro černošský vlasy a ty vy nemáte!“
„No bodejť že nemám,“ pomyslela jsem si trpce, kde bych je asi vzala, že? Nahlas jsem se však neodvážila ani špitnout. Nakonec se mi podařilo otrávenou slečnu přimět k jakémusi výkonu, a to jsem neměla dělat. Když jsem poté šla vyzvednout tehdy malou dcerku do školy, vykulila na mě vyděšeně oči a slovy: „Mami, ty máš paruku?“ mě poslala do náruče hysterie trvající půl roku.
A tak to šlo pořád dokola. Vždycky jsem celá natěšená přišla k nějakému novému objevu a pak jsem strávila spoustu času ve vzteklých slzách před zrcadlem. Anebo se to napoprvé pěkně povedlo a já se přede všemi natřásala jako pávice, avšak další stříhání mě opět rozbrečelo. Proč to tak je, opravdu nevím. Jedna slibná mladá slečna s pankáčským účesem mě učesala jako svoji prababičku. „Asi na ni tak působím,“ myslela jsem si vztekle na cestě domů. Další mi zase zasněně ušmikla ofinu hned poté, co jsem ji důrazně upozornila, že si nechávám dorůstat patku.
Zmar a zoufalství! S kamarádkami podobně postiženými jsme si v době normální sdělovaly nové objevy, abychom byly znovu a znovu zklamány. Jak to dělají dámy dobře a šik ostříhané, vážně nevím! Asi máme nějaké divné kebule, kamarádky a já.
Doba pandemická však dramaticky změnila poměry. Zrovna jsem zase plakala a zuřivě se snažila natahovat příšerně moc zastřižené prameny na šošulce a kroužila nůžkami podél neforemných partií po stranách. Teprve po chvíli jsem si uvědomila, že za mnou v koupelně postává můj drahý a zamyšleně mě pozoruje.
„Já bych už taky potřeboval trochu zastřihnout, kdovíjak dlouho to bude trvat.“
„Ty potřebuješ zastřihnout a já potřebuju dohola. Takhle přece nemůžu mezi lidi!“
„Mezi lidi nemůžeš tak jako tak,“ odtušil a usedl k počítači.
Do týdne nám přivezli krabici. A v ní pravé kadeřnické nůžky a několik mašinek s různými nástavci. Je to tak, budeme se stříhat sami!
Jenomže, tohle se opravdu velice snadno řekne, ale když si přede mě sedl můj muž na stoličku s mokrou hlavou, důvěřivě zavřel oči a řekl: „Stříhej,“ byla ve mně jenom malá dušička. Sice jsem na internetu dopodrobna prostudovala návody jak na to, jenže většinou šlo o vlasy dlouhé, a to mi připadalo jednodušší.
Tak jak na to? V ruce svírám vrčící mašinku, váhavě přiložím ke krku a pomalu sunu nahoru. A nic. Nic se nestalo, nic nepadá.
„Máme to asi moc vysoko, musíme snížit nástavec,“ řekl rezolutně choť. Chvíli si s tím nástrojem pohrával a pak mi ho podal do ruky. Znovu usedl na stoličku a nastavil hlavu. Tak teď, odhodlaně přikládám strojek a táhnu. Zanechávám hlubokou brázdu v přerostlé kštici. Fígl zřejmě spočívá v tom, že se nesmí vyvíjet pořád stejný tlak, na temeni se musí povolit a vést do ztracena. Což je problém. Proklínám naše rovné tuhé pačesy, na nich je každá chybička hned vidět. Natož pak zub jak na karlštejnském cimbuří!
Pekelně se soustředím a s vyplazenou špičkou jazyka se pouštím do druhé brázdy. Dole táhnout podél lebky a postupně uvolňovat tlak. Přitom se musí bedlivě sledovat pruh již zastřižený a pokusit se příliš nevybočit.
Tak, zadní část hotová. Není to špatné. Povzbudím se vydatným lokem burgundského a přesouvám se ke straně. Teď opatrně kolem uší, máme na to další speciální stroječek (manžel je systematik), jde to krásně, teď jen pomalu navázat na šošulku. Zmocňuje se mě euforie! Vůbec, vůbec to není špatné! Další hlt a druhá strana. Mezi mé špatné vlastnosti však bohužel patří to, že jakmile se rozptýlí obavy a já mám dojem, že vše jde jak po másle, ztratím ostražitost a ano, jejda, jejda, tohleto je teda malér, nějak mi ujela ruka a máme tu brázdu odhalující holou leb.
Naštěstí jsme si před zákrokem s mužem slavnostně slíbili, že se navzájem nepobijeme, kdyby k podobnému lapsu došlo. Můj drahý velkoryse mávl rukou nad faktem, že z jedné strany je jako uhlazený diplomat (opravdu jsem na sebe moc pyšná), ovšem na druhé spíš jak americký mariňák (nejsem na sebe pyšná).
Poté usedám do horkého křesílka já. Není to moc příjemné, slyšet a cítit vzadu na temeni vrčící strojek. Podstrkuji manželovi před oči obrázek krasavice s šik ostříhanými vlasy s dlouhou patkou, dopíjím sklenici, zavřu oči a poddávám se osudu.
Náhodou, není to dokonalé, ale celkem slušné! Rozhodně lepší, než od té poslední profesionálky, navíc zcela zdarma. A náklady na kvalitní kadeřnické vybavení se nám zajisté brzy vrátí! Čeká nás zářná budoucnost! Ještě to trochu vypilujem a budu taky šik!
Že není nic tak jednoduché, jsem zjistila záhy. Pro jisté věčně nespokojené typy je krajně nebezpečné mít dobré nůžky neustále při ruce. Ti pak ráno vstanou, kouknou se na sebe do zrcadla a ejhle! Tu nám trčí pramének. Takže šup sem s nůžkami a šmik, pryč s ním!
K závěru, že je dobré více měřit a méně řezat a že není dobré se česat nůžkami a nikoli hřebenem, jsem došla až v momentě, kdy škody byly nevratné. Takže nakonec jsem v České republice asi jediná, které karanténa celkem vyhovuje…
