Jeden by řekl, že v dnešní době tak technologicky pokročilé už budeme mít my, občané, komunikaci se státem značně ulehčenou. Že tomu tak vždy není, se dozvíme v momentě, kdy začneme řešit nějaký problém.
Připadám si tak trochu jako ta poslankyně, co se po porodu dvojčat náhle probudila do reality a zjistila, že na svá robátka bude pobírat nemlich takovou částku, jako kdyby měla jen jedno. Zdálo se jí to tak nespravedlivé, nelogické a pitomé, že iniciovala změnu. I když ta se taky tak úplně nepovedla, protože nyní šťastní rodičové dvojčat berou pouze jeden a půl násobek. Vážení páni poslanci se asi domnívají, že dětičky nakonec nemusí plně jíst denně obě, botičky si taky můžou vystřídat a vůbec, sdílet mohou leccos.
Často jsem se zájmem poslouchala stesky známých na příliš složitá jednání na úřadech, na to, že levice často neví, co dělá pravice, že člověk nikdy pořádně netuší, jaké dokumenty, ověření a potvrzení vlastně má mít. Vyslechla jsem to, a zapomněla.
Všechny tyhle historky jsem si oživila, když jsem začala vyřizovat se svou snachou státní příspěvek v mateřství. Chce s druhým synem ještě rok zůstat doma, než znovu nastoupí do práce, a každá koruna se hodí. Takže jsme se s milou Johankou, miminkem a tříletým Péťou v pondělí vypravily na úřad.
Jediný pohled při výstupu z výtahu mě poučil o tom, že si tam tedy pobudem. Úzká chodba téměř zatarasená dvěma kočárky, tři matky s batolaty na klíně sedí s rezignovanými výrazy na schodech. Prodíráme se do malé čekárny. Vytahujeme lístek s číslem. "Hele Johano, máme štěstí," ukazuji jí číslo 305. Na displeyi u stropu právě naskočilo 299.
"Je to možné?" diví se Johana a má pravdu, protože za chvílí se na tom samém místě objeví číslo 216. No nazdar. Čekárna je stísněná, je tu jen pár židlí, obsazených pochopitelně. Lidi, děti, horko, všude plno oblečení, jež však není kam dát. Taky to zrovna nevoní.
Nicméně musím uznat, že to jde poměrně rychle. Na řadu se dostáváme po necelé hodině. Úřednice, starší paní, pozorně naslouchá, ověřuje přinesené dokumenty. Je celkem příjemná, už už se tetelím, my to snad vyřídíme dneska?
"No jo, to je všechno hezký, ale já potřebuju historii pobytu vaší paní snachy, je cizinka a cizinci mají nárok na příspěvek až po roce pobytu a tady nic takového nemáte. Dojděte si na úřad sociálního zabezpečení, tam vám to dají." Tak nevyřídíme. Zklamaně se snažíme dostat ven. Výtah trucuje, takže .musíme snést kočárek po úzkém schodišti ze třetího patra a k tomu vléct otráveného Péťu, který už toho má taky dost.
Ve středu se všichni zase setkáváme na Smíchovském nádraží. Samuel spí a Péťa mi ukazuje nové autíčko. Má dobrou náladu, rád jezdí metrem. Začíná to dobře, raduju se v duchu, hlavně optimismus! Cesta metrem je trochu složitější, musíme přestupovat, ale na Můstku je naštěstí výtah. Ten však není v Kobylisích, takže kočár vynášíme po celkem dlouhých schodech. Správa sociálního zabezpečení je v Trojské ulici, naštěstí je to blízko. Úřadovna je světlá, moderní, odsýpá to rychle, do hodiny máme kýžené potvrzení.
Zpátky, dlouhé schody, tentokrát nám pomáhá ochotný mladík, přestup v metru, Samuel se budí a začíná plakat, Péťa začal trucovat už v Kobylisích. Vystupujeme na Smíchově, Samuel řve a Péťa nechce jít dál. Jdeme tedy na rychlý oběd do pizzerie. Samuel nakojen a přebalen, Péťa najeden, hraje si s hračkami a nechce se mu ven, nicméně ho vyvlečeme a vezeme milé paní na sociálku vyplněné lejstro.
Postup už známe. Výtah naštěstí funguje, v chodbičce tři kočárky, ale my se celkem zručně propleteme. Samuel spí, Péťa dostal do ruky mobil a kouká na Křemílka s Vochomůrkou. Čekárnička opět narvaná, vzduch zase nevoní a dal by se krájet. Jedno malé dítě vřeští, ale matku to vůbec nebere, vykládá cosi o hajzlech, co nic nechtějí dát a furt chtějí nějaký papíry. Propadám lehké trudnomyslnosti. Po hodině jsme na řadě. Jiná kancelář (pěkná, světlá, člověk se může i nadechnout), jiná paní, ale stejně milá. Johana vytahuje všechny papíry a já vysvětluju, oč jde.
"No jo ale vy tady nemáte tu historii pobytu." To snad není pravda! Už mi tenhle terminus technicus leze na nervy.
"Jak to? Vždyť nám vaše kolegyně dala tenhle formulář a tady je vyplněnej!"
"Hm, jenže vy potřebujete tu historii a tu vám dají jenom na cizinecké policii. Jo, a musí tam paní jít osobně."
"Jenže my jsme tady byly v pondělí, mluvily s kolegyní a ta nic o cizinecký policii neříkala!" Chce se mi tak trochu brečet a dost řvát.
"Hm, to je bohužel možné, kolegyně je tu nová, tak to ještě moc nezná."
Následující chvíle bych raději vynechala. Řeknu jen to, že mě Johana z kanceláře vytáhla ven za svetr. Tentokrát jsme měly štěstí, výtah fungoval. A když už jsme byly na trase devítky, nasedly jsme na ni a přes celou Prahu jely do Olšanské, na oddělení cizinecké policie, jež díky návštěvám rodiny z Gabonu důvěrně znám. Samuel se probral a tentokrát ani neplakal, ale začal rovnou řvát jako tur, Péťa naopak usnul. Zatímco Johna kojila, visel mi bezvládně přes ruku, až mi celá zdřevěněla.
Na stanici Olšanská jsme už vystupovaly téměř za tmy. Opět jsme musely vyvléct kočárek do děsivě dlouhých schodů. Statečná Johana ještě měla na rameni spícího Péťu, kterého neprobral ani sílící déšť. Dovlekly jsme se do úřadovny. Tentokrát byla skoro prázdná., trochu mi zatrnulo, ale sláva, ještě je otevřeno. U okýnka stál uniformovaný sympaťák, který se zájmem vyslechl naši story. Už v polovině mého vyprávění nasadil soustrastný úsměv, který mě znepokojil.
"No víte, to je mi líto, oni nám sem pořád někoho posílají, ale my už to sedm let neděláme. Je mi to vážně líto", dodal, když viděl můj vytřeštěný výraz.
Tak jsem si tam trochu poječela, přičemž jsem je nezapomínala ujišťovat, že jich se to netýká, ale prostě si jen tak potřebuju zařvat. Johana seděla celkem nezúčastněně na židli a zírala do blba, Samuel spal a probuzený Péťa si hrál v dětském koutku.
Všichni se strašně snažili, chtěli Péťovi dokonce darovat jedno z erárních autíček jako bolestné, opravdu nám chtěli pomoct, jenže to nešlo. O naší Johaně se nedozvěděli vůbec nic, ač bušili do počítače, jak uměli. Takže žádná historie pobytu se nekonala. Alespoň jsme se dověděli, že toto potvrzení vydává oddělení na Chodově, dá se tam objednat, ale to by trvalo tak dva měsíce, přičemž mateřská se vyplácí zpětně za tři měsíce.
Venku se už silně rozpršelo, ale na druhé straně schodiště jsme objevily nájezd. Mlčky jsme doklopýtaly na stanici tramvaje. Péťa mi znovu usnul v náručí a Samuel se rozeřval. Vůz byl naštěstí poloprázdný, bylo tam sucho a celkem teplo, Johana mohla křiklouna nakojit, Péťa byl eliminován vyčerpáním, co si člověk nakonec může víc přát?
Takže příští týden Chodov. Copak nás tam asi čeká, jaképak překvapení nám státní správa ještě připraví? Vážně nevím, takovou fantazii opravdu nemám. Jenom ve skrytu duše doufám, ale je to opravdu jen takový malý, temný koutek, že třeba si dítě nějakého poslance nebo poslankyně vybralo partnera z ciziny, že se rozhodli žít v naší krásné vlasti, že tady dotyčný cizinec, cizinka začali pracovat, odváděli daně, pak přišlo dítě a s ním žádost o mateřskou se všemi těmito radostmi. Tak že třeba se ten dotyčný poslanec (kyně) naštve a prosadí nějaký zjednodušující zákon. Protože já, ať volím, jak volím, neprosadím vůbec nic.
