Tak to tu máme zas. Letos je těch bilboardů podstatně méně, nicméně některé jsou opravdu povedené. Mně osobně se nejvíc líbí ten s tím obrem. Jenže já bych tam chtěla vidět někoho úplně jiného a zase ho tam neuvidím...
„Máme to tu opravdu krásný,“ to si říkám vždycky, když se mi podaří někam vyjet po zemích českých. Tentokrát nás kamarádi pozvali na Litoměřicko, pomohli jsme jim sklidit pár hlav révy. (Moc jsme se jim tedy nevyplatili, něco jsme otrhali, ale daleko víc snědli a úplně nejvíc vypili).
Je u nás skutečně nádherně. Kraj jak malovaný, čisto, obce vynovené. Teď tam všude prodávají skvostná jablka, česnek, ten pravý český, balíky zdravé cibule, brambor, dýně, burčák, rajčata. Švestky jak holubí vejce. Země mlékem a strdím oplývající.
Co mě však dostalo nejvíc, byla naše hostitelka. Vždycky jsem si o sobě myslela, že se domácnosti dost věnuju, totiž že poctivě vařím a občas něco upeču. Uklidím, vyperu. Rozhodně jsem snaživější než všechny moje francouzské přítelkyně, ty si nechápavě klepou na čelo, když náhodou přijde řeč na moje nedělní vyváření.
Ovšem proti Marušce jsem lenoch líná ukňouraná. Celý víkend jsem nestačila zírat. Zatímco se stáčelo víno, její drahý choť vydával ze sklípku důležité pokyny a já držela hadici (i tohle se mi podařilo zvorat), Maruška neustále odbíhala. V troubě měla pečeni k večeři, takže podlít. Dodat brambůrky a mrkvičku, kdy je loupala nevím, ale najednou tam prostě byly. Na plotně zamíchat kastrůlek s bezinkami. Odběhnout na zahradu a pomoct sousedům česat rakytník.
Postarat se o děti. Uklidit sekačku. Odstřihnout kus překážející větve. Vyndat vlastnoručně pečený chleba, namazat domácím sádlem se škvarkama. Prostřít. Nalít víno. Pobízet hosty, jediné, co jsme jí dost ulehčili, bylo, že jsme se cpali jak nedovření. Pořád pečlivě hlídám, co do té pusy strkám a tady najednou spořádám půl pecnu chleba se sádlem!
Po opulentní večeři (je s podivem, co člověk s průměrnou tělesnou konstitucí dokáže zhltat!) uklidit, uložit syna, uložit hosty. Ráno se všichni probouzíme, mírně otupělí. Snídaně je na stole. Neuvěřitelné domácí džemy. Nikdy jsem neslyšela o švestkách naložených s ořechy. Nasbíraný košík jablek a švestek. Zalité květiny.
Prý si při tom všem odpočine. V neděli večer jedou do Prahy a Marušku čeká úplně jiný kolotoč. Je to šťastný člověk, všechno jí totiž strašně baví. Organizace dětského dne, společného výletu, návštěva divadla. Dětská olympiáda. Zaměstnání. Vydání fotoalba pro všechny sousedy. Nic jí není pro nikoho zatěžko a všechno stíhá.
Jedeme domů a s manželem povídáme o tom, jak byl ten víkend povedený. Kocháme se malebnou krajinou. Výhled občas zastíní rozměrný bilboard s nějakou tváří. No jo volby. „Upřímné“ pohledy, napřažené dlaně. Slibujeme, uděláme, napravíme, jedině my. V drtivé většině sebevědomě se usmívající pánové, jen zřídka doprovázeni dámou. Ženy samostatně vystupující se, aspoň v tomto kraji, moc nevyskytují.
A já bych chtěla, aby tam byla vyfocená Maruška. Je mi jasné, že kdybych jí to navrhla, poklepala by si na čelo. Nemá čas na nějakou politiku přece. Musí toho tolik stihnout! Já to chápu, Maruško, ale, marná sláva, holka zlatá, když tak nad tím uvažuju, tobě bych asi věřila nejvíc ze všech. Asi bys neslibovala nesplnitelné, asi bys myslela především na ty slabší, to už tak některé ženy dělávají. Asi bys byla velmi praktická a dřela od rána do večera.
Ale když tak nad tím přemýšlím, zcela jistě bys nestíhala mítinky, stranické techtle mechtle a rozhodně ne sebeprezentaci. Rozhodně si tě neumím představit, jak stojíš v nějakém ateliéru a nacvičuješ upřímný čestný pohled, zabodnutý přímo do srdce voličova. (Zřejmě by ti taky vylomili ruku dlaní nahoru, směrem k lidu, to je takové populární gesto). Taky pochybuji, že bys marnila čas vymýšlením krkolomných hesel, abys nás ubožáky vlastnící volební právo definitivně udolala. To by ses asi nasmála! Tobě by tak mohli vymyslet třeba: Zvládnu toho dost! nebo: Ač slabá žena, dříme ve mně netušená síla! nebo: Na mě se můžete spolehnout! (Tohle náhodou vůbec není špatné)!
Kdoví, jak by to s tebou nakonec dopadlo. Jenže, když to tak vezmu kolem a kolem, Maruško, ve finále tě v tomhle kolotoči nevidím. Tak víš co, zůstaň raději tam, kde jsi. Tobě bude líp a my k tobě zase někdy zajedem.
