Co se týče imigrace z Východu a Jihu, máme dost jasno. Otěže národní svébytnosti a kultury držíme pevně v rukou. Ve střetu s kulturami západně od nás nám často vypadávají. Bezdůvodně.
„Zatracení cizinci, imigranti nemožní, co si vlastně myslej, co si to dovolujou tady!“ Jsem rozhořčená na nejvyšší míru. Ne, nikdo mě na nějaké tmavé zastrčené ulici nepřepadl ani neokradl ani nijak neobtěžoval. Naopak, vracím se domů z večírku. Příjemné prostředí, dobré jídlo a pití. Hodně zajímavých lidí, většinou světaznalých pracovníků mezinárodních firem se sídlem v Praze, Čechů i cizinců.
Právě, cizinců. „ To české červené se teda pít rozhodně nedá, ještě tak bílé moravské možná, ale to se musí hledat kdoví kde!“ Hodinové diskuse o tom, kde se v Praze dají koupit francouzské sýry a kvalitní červené maso. Kde italská šunka a řecké olivy. Naštěstí skoro všude, jinak by tady ubozí expatriáti asi zemřeli hlady.
Nejsou všichni takoví, takže se rozvine živá diskuse. „Nenene, náhodou, ty slovenské sýry jsou docela zajímavé! A pražská šunka od kosti je docela dobrá. A tuhle jsme v restauraci pili moravské červené, nebylo špatné!“
„Ale jděte! Místní sýry, to se nedá! Navíc tak malý výběr!“
Následuje podrobný rozbor české tradiční kuchyně. Velice kritický, pochopitelně. V nejlepším případě se najde opatrný optimista, ochotný připustit, že to všechno není až tak nemožné. My Češi postáváme kolem, rozpačitě se usmíváme a dost dobře nevíme, co na to říct. Uvědomuju si, že vlastně dost nesnáším choucroute (šukrut), nemám moc ráda pizzu (no vážně) a nejstrašnější jídlo, které jsem kdy pozřela, byly sušené jikry ze Sicílie. Jo, a fois gras, ta francouzská pýcha! Jenže jsme rodiči a českým školstvím vedeni ke slušnosti a neumíme moc diskutovat a hájit vlastní zájmy. Máme problémy s jednoznačnými příkrými soudy, málokdo na ně umí pohotově odpovědět. Taky doma nejíme knedlo vepřo zelo každý den, ovšem jednou za čas…
Debata pokračuje a já si v duchu říkám, copak vy tady, vy mě až tak neštvete, vy za pár let odjedete, ale jsou tu jiní „imigranti“, kteří se rozhodli u nás žít. Angličani, Francouzi, Italové, Němci, Američani, zkrátka příslušníci těch „lepších“ národů, té „exkluzívní“ části světa. Jste tu, protože se vám tu dobře žije. Většinou máte za ženu nějakou pěknou Češku, pár krásných dětiček. Je pravda, že někteří jste se naučili dobře česky, znáte historii země, mate přehled o současném dění, zajímá vás to tady, zkrátka, je s vámi řeč a jste přínosem. Je užitečné vidět se někdy jinýma očima.
Pak jsou tu ovšem jiní, kteří mají totéž, avšak česky se nikdy nenaučí, jejich krásné české manželky se kompletně přizpůsobí a komunikují s nimi pouze v jejich jazyce, děti se zpravidla ke svému polovičnímu češství nijak nehlásí, spíš ho popírají. A všechno je tady blbé, nedokonalé a směšné. Tak trochu pravdu mají, poněvadž jim to celá léta prochází, to my se snažíme domlouvat se, to my sami sebe degradujeme na tu druhořadou část světa. Je pak docela těžké, vysvětlovat jim, že my jsme Evropa střední, nikoli východní a že pro nás to má význam zcela zásadní. Odpovědí zpravidla bývá pobavené pokrčení ramen, popřípadě zvednuté obočí.
Tak já bych se pro začátek naučila, klidně před zrcadlem, lehce povytáhnout rameny, ne až k uším, jen tak ležérně a malinko pokrčit nos. Chceš žít tady u nás, milánku? Klidně, jsi vítán, ale po dvaceti letech se tady jaksi očekává, že aspoň trochu žblebtneš česky a kritikou budeš šetřit. Protože, zlato moje, nikdo tě tu nedrží. Ono to tu fungovalo před tebou a evidentně bude i po tobě.
Sice nevím proč, ale už je to v tom našem dnešním světě tak zařízené. Páni jsme všichni směrem na Východ a na Jih. Těmito směry se hodnota lidského života rapidně snižuje. Takže si tam s gustem klidně plivnem. Jenže Země je kulatá, tak nevím, co se nám vrátí…
