Diskrétní šustění sutan, jemný šelest otáčených stránek. Zmučený pohled krásných očí právě ukřižovaného Krista v mnoha uměleckých podobách. Bohatě prostřený stůl. Stříbrné svícny. Bezpečí celibátu a řádu. To se to pak soudí...
Vážený pane kardinále!
Nikdy by mě nenapadlo, že se někdy ve svém životě budu obracet na hodnostáře katolické církve, natož pak v Česku na toho nejvyššího. Nejsem věřící v tradičním slova smyslu, ovšem vrcholný představitel katolické církve reprezentuje v naší společnosti nepochybnou eticko-morální autoritu, ať už chceme nebo ne.
A právě proto mě jeden z Vašich posledních článků, Vaše Eminence, doslova vystřelil z mého pohodlného posedu.
Ve své úvaze jste v podstatě přirovnal ženy, jež podstoupily potrat, k teroristům.
Za normálních okolností jsem dost rychlý čtenář, ale tentokrát mi trvalo dost dlouho, než jsem dočetla Vašich několik řádků a než mi v plné síle došlo, co jste vyjádřil.
Tak teroristky. Měla jsem přítelkyni, říkejme jí Helenka. Byla to překrásná mladá holka, milá, jemná, naivní, se srdcem na dlani, nikdy nikomu neublížila. Vedla úplně normální, obyčejný život. Krátce po absolvování střední školy se vdala a porodila první dítě. Jenže se jim stalo to, co mnoha ostatním. Dlouho nemohli sehnat vlastní bydlení, soužití s rodiči bylo čím dál tím obtížnější, peněz málo, další dítě na cestě.
A tak dominantní manžel submisivní Helence vysvětlil, že si ho za stávajících podmínek prostě nemohou dovolit a milá Helenka tedy šla na potrat.
Sešly jsme se až po letech na třídním srazu. Všechno probíhalo normálně, popíjelo se, vyprávělo se o životě, ukazovaly se fotky dětí, partnerů.
A Helenka se najednou rozplakala. Od potratu už uplynulo hodně let, ale ona na to nenarozené dítě myslí každý den. Obzvlášť v den ukončení jeho existence a pak v den jeho hypotetických narozenin. Manžel jejímu smutku nerozumí a dětem se svěřit nechce.
Banální příběh. Takových Helenek zejména mojí generace žije v naší zemi tisíce. Prostě jednou padlo rozhodnutí a stalo se.
Věřím tomu, že pro drtivou většinu žen toto rozhodnutí znamená doživotní tajený smutek a pocit viny, ať důvody přerušení těhotenství byly jakékoliv. Člověk se vyvíjí, zraje a to, co se mu před lety zdálo jako neřešitelný problém, by dnes zvládl. Taky jsme se během času díky nabraným zkušenostem stali odolnější vůči okolním tlakům a víc umíme říkat ne. Jenže v tomto případě je už pozdě, už se stalo a nedá se to odestát a ty postižené ženy, které na rozdíl od nás ostatních měly smůlu, se s tím musí nějak vyrovnat.
A tu přijde samozvaný soudce a v několika větách jim vysvětlí, co jsou vlastně zač. Celou vahou své autority je veřejně odsoudí. Bez procesu, možnosti obrany, sebemenšího vysvětlení.
A to není správné. Vždy jsem měla pocit, že vztah katolické církve k ženám je odlišný než k mužům. Že neměří všem stejným metrem (ostatně tento neblahý rys je znakem i jiných náboženství). Ráda bych Vás, Vaše Eminence, upozornila na to, co se Vám už asi doneslo, totiž že u nás smrtelníků jsou k zplození dítěte potřeba dva. A mně z toho vyplývá, že i odpovědnost za další vývoj nesou dva. Nebo by aspoň měli.
Od křesťanské církve a jakékoli církve bych čekala jiný přístup. Čekala bych soucit a porozumění, pomoc trpícím hříšníkům, rozhřešení. Ale místo toho nám pan kardinál nabídl obvyklý postup: zostuzení na pranýři. A jak tradice velí, opět těch nejzranitelnějších.
Žijeme v bouřlivé době, čelíme spoustě složitých problémů, možná jde o budoucí podobu naší země i celé Evropy. Je tu množství nevyřešených (a neřešených) otázek, na které hledáme odpovědi, ať už jednotlivci nebo celé státy.
Já je u katolické církve hledat nebudu.
PS: Vaše Eminence, doporučila bych Vám zajít do kina. Film Spotlight za to stojí! Ostatně je taky o dětech...
