Vážená paní Časlavská!

Zase jsem něco prošvihla. Mrzí mě to moc. Pořád mám asi dojem, že je času dost, že se musí naskytnout nějaká dokonalá příležitost, a najednou je pozdě. Můžu si to v duchu i nahlas opakovat třeba stokrát, ale Vám už to neřeknu.

Poslední rozloučení už proběhlo, ale já Vás mám pořád plnou hlavu.  A stydím se.

S Vaším jménem jsem se poprvé setkala už jako malá holka.  Pro mě jste byla krásná plavovlasá princezna, jejíž účes jsem se hodiny marně snažila napodobit před zrcadlem. Tehdy jste zahrnula  naši zemi a tedy jaksi i nás všechny přívalem medailí a nečekanou slávou. Závanem cizokrajného světa a osudu. To když jste se vdávala v Mexiku. Jak nezvyklé, opravdová star, jejíž fotky plnily seriózní časopisy i bulvár po celém světě.

Jenže pak jste se vrátila a za to půvabně smutné odklonění hlavy na stupni vítězů přišel drahý účet. A nebyli to jenom soudruzi, kteří ho vystavili, přidaly se i ty zapšklé nepřející hlasy, které se tak nějak vždycky ozvou v momentě, kdy i u nás zazáří nějaká kometa. „Co si o sobě myslí, svatba v Mexiku, kolik to stálo, kdo to platil,“ slýchala jsem a moc jsem tomu tehdy ještě nerozuměla.

Čas běžel a za kráskou se zavřela voda. Strana a vláda se uměly moc dobře postarat o nepohodlné a naštvaný a deptaný národ si svoje hrdiny nijak nebránil. Vy jste žila svůj život, snažila jste se v rámci omezených možností pomáhat nové generaci a víc o Vás asi věděla jen hrstka přátel.

Po revoluci jste pookřála a začala se angažovat.  Asi se Vám, jako mnoha jiným, zcela nečekaně otevřely nové možnosti a Vy jste jich plně využila. Začala jste pracovat v mezinárodním olympijském hnutí a Vaše slavné jméno naší zemi zřejmě všude otvíralo dveře.

A pak zase přišla katastrofa.  Došlo k rodinné tragédii.  Váš syn dostal milost od prezidenta Havla a já si dodnes vzpomínám na články a úvahy, které celou událost doprovázely. Muselo to být otřesné, procházet tím vším a ještě čelit mediálnímu tlaku.  Vůbec mě neudivuje, že jste se stáhla z veřejného prostoru do ústraní a už se nechtěla nikde angažovat.

Zase jsme na vás zapomněli. Potýkala jste se depresemi, možná s osamělostí. „Včera jsem viděla Čáslavskou na nádraží, nějak se mi nelíbila,“ řekla paní u nás v samoobsluze. Nevěděla jsem dosud, že jste bydlela v Černošicích. Před dvěma lety se u nás pokládal základní kámen stavby nové sportovní haly. Mezi lidmi procházela starší drobná usměvavá blondýnka. Byla mi povědomá. Pak jste pronesla pár vět na tribuně, no jasně, Čáslavská je to!

Mluvila jste hezky. O dětech, ať se jim v hale líbí a hlavně, ať tam chodí. Pořád mě to nutkalo jít za Vámi a říct Vám něco pěkného. Jenomže jsem za živého boha nemohla přijít na to, co. Napadaly mě samé pitomosti a čím víc jsem se snažila, tím to bylo horší. Dívala jsem se na Vás, hloupě se usmívala a přešlapovala na místě. Takže to nakonec dopadlo tak, že jste se, pořád usmívající, sama procházela mezi lidmi a já jsem Vám nic pěkného neřekla. 

A teď mě to strašně mrzí. Hala  už stojí, byla jste při otvírání. Léčila jste se. Dneska už je pozdě, už Vám nikdo nic pěkného, ale ani ošklivého neřekne. Je to pro mě poučení, určitě byste mě neodbyla. A já, bohužel, až nyní vím, co jsem Vám tehdy měla říct. Řekla bych Vám, jak moc jste pro tenhle národ byla důležitá, jak si Vás vážím a jak mi to došlo vlastně až teď. Jak jste byla výjimečná, nádherná, neokázale statečná. Jak je mi líto, že jsme někdy tak divní, že nemůžeme za někým prostě přijít a říct mu, že jsme na něj moc pyšní. To raději čekáme, až už mezi námi nebude a pak chceme vystrojit státní pohřeb, politici vedou řeči o významné osobnosti, přínosu státu, světu atd atd.

A přitom by možná těch pár slov od nás „obyčejných“ lidí bylo někdy mnohem, mnohem víc…