Někdy se den nepovede, smůla se lepí na paty. Člověk zpravidla dost zuří a na filozofování zrovna náladu nemá. Jenže ono " všechno špatné k něčemu dobré" někdy vážně platí.
Tak se mi zase stala taková divná příhoda. Byl jeden z posledních krásných dnů, pátek a já jsem jako obvykle v pátek nevěděla, kam dřív skočit. Navíc jsem slíbila, že vyzvednu v Praze vnuka a odvezu si ho domů, aby si jeho rodiče taky jednou mohli vyjít. Celý den se mi moc nedařilo, už ráno jsem nestíhala, rychle nějaké šaty na sebe, sandály dneska ještě budou stačit a mazat. Ve vlaku jsem navíc zjistila, že jsem doma zapomněla peněženku. No co, nějak to překlepu, vlastně dneska peníze ani moc nepotřebuju.
Odpoledne zpěněná letím do jeslí. Nechci přijít moc pozdě, supím do kopce, no konečně jsem tam. Kluk se směje, letí ke mně, je to sladká odměna za dnešní svízele. V poklidu jedeme na tramvaj, všechno jsem nakonec stihla a zvládla, jsem spokojená, a tu náhle, ouha, sandál padá z nohy, řemínek praskl.
Co teď? Botku na ulici rozhodně nespravím. V kočárku nacházím tenkou gumičku, no sláva! Přetáhnu ji přes botu, snad na noze vydrží. Vydržela pouze jednu ulici, pak praskla, pochopitelně. Nápady došly, nejsem technický typ, někdo jiný by možná na něco přišel, já však byla v koncích.
Chodit se v tom nedá, to bych se přerazila. Nu což, je teplo, půjdu bosa, dojít na tramvaj prostě musím. Sundám boty, nacpu je do košíku pod kočárem a jedem. Fyzicky to nepříjemné není, doma bosa chodím, kdy můžu. Jenže tady je to jaksi jiné. Šlapu dál, tlačím kočárek, ale spokojenost se vytratila.
„No a co“, mrmlá moje zpupné já. „Stát se to může každýmu přece!“
„No jo, jenže nestává. Nebo tady vidíš zástupy bosých lidí?“ Moje druhé já, pochybovačné a většinou dosti nepříjemné. Nevidím, bosá jsem na ulici jediná. Konečně dorážím na stanici. Přijela špatná tramvaj, starší typ, s kočárkem se nastupuje špatně. Naštěstí se jeden pán nabízí sám od sebe. Snad si ani nevšiml, že nemám boty. Sedám si na sedadlo a pokoutně se rozhlížím. U vchodu stojí ošumělý muž s velkou igelitovou taškou, usmívá se na mě. Když zachytí můj pohled, spiklenecky mrkne. Ach jo, ale u nádraží mi pomůže ven, asi ze solidarity.
Je mi to stále nepříjemnější. Marné snahy mého prvního já („ježíšmarjá, o nic nejde“) nevedou k ničemu. Cítím se hloupě a mám pocit, že se na mě všichni dívají. Druhé já mě neustále popichuje: „Hm, tady na nádraží, dlažba špinavá, kdekdo si tu odplivne, no fuj. I ti chlapi se psy venku jsou obutí! Podívej se na sebe! Šaty taky nic moc, co´s ráno jen tak shrábla. No pěkně na sebe dbáš, jen tak dál.“
Už je mi to trapné někoho žádat o pomoc, ale musím. Mladík s baťohem se kočárku ochotně ujímá. Nahoře na peróně si všimne mých bosých nohou, pousmál se nebo se mi to jenom zdálo? Nastupuju do vlaku, to už zvládám sama. S úlevou si sedám a beru malého na klín. Proti mně sedí tři dámy, asi v mém věku, ovšem obuté a i jinak mnohem, mnohem elegantnější než já. Okamžitě přestávají štěbetat a zkoumavě si prohlížejí mě i mého snědého vnuka. Samozřejmě, oči jim záhy sklouznou na mé nahé nohy. Sebevědomé já se někde krčí v totální defenzívě a to druhé mě deptá: „Moc hezky, babi, moc hezky! Jen se na sebe podívej! Takhle může chodit mladá holka, nikoli matróna v tvém věku! Navíc, jsi tu s vnukem. Jak to asi vypadá? A ještě navíc, ten kluk je míšenec, hnědej, kudrnatej, okatej a ty bosa. Co si ty lidi tady pomyslí?“
„Tak bacha, to zas teda prr!“ První já se probralo. „Přestaň blbnout! Kluk je jak cumel a boty jsou v kočáru. Doma máš fůru lepších šatů a bot. Jsi normální ženská, co se jí rozbily sandály, no a co!“
Vystupuju z vlaku, ze schodů a do schodů už drncám raději sama. Ulevilo se mi až doma. A zatímco usilovně drhnu chodidla kartáčem, honí se mi hlavou divné věci. Jak je to jednoduché, ztratit pocit jistoty. Jeden přetržený řemínek a důstojnost je v trapu. Bosá na veřejnosti jsem najednou byla tak zranitelná. Nikdo mi nic nedělal, nikdo mi nic neřekl. Že se někdo díval či se pousmál, no bóže, zachovala bych se asi stejně. Jenže já jsem musela myslet na všechny ty xenofobní řeči, na vyloučené lokality, na vyděděnce všeho druhu. Na neurčitý pocit ohrožení, který jsem pociťovala já. Na „neobuté“.
Nikdy jsem se jim nesmála, ale teď se nebudu ani usmívat, ani shovívavě, ani jinak. A boty si budu brát pevné…
