Volební kolotoč se už pěkně rozbíhá a zřejmě i letos můžeme čekat spoustu zábavy. Jenom to všechno přežít se zdravým rozumem!
Vím, po bitvě je každý generál a s odstupem času mnozí předvídali všechno nejlíp, ale ty komunisty měli hned po revoluci zakázat. Jenže byla až příliš sametová. Tohle mi rezonovalo hlavou během celého minulého "komunistického" týdne.
Tak za prvé, "superdebata" v kině Lucerna. Hodně se tam mluvilo o dopravě a pan Dolejš se velice pozastavoval nad tím, jak to všechno špatně funguje, co ještě není a co už by dávno mělo být. Hodně jsem na to se skřípějícími zuby vzpomínala na nástupišti Smíchovského nádraží, (poměrně neutěšeném), kdy napřed oznámili, že vlak bude mít zpoždění, aby nám po dlouhých minutách sdělili, že pro jistotu nepřijede vůbec, počkejte si na další. Jistě, já to chápu, vytížená trať se musí opravit, zejména když se dráhy po celé republice potýkají s obrovským vnitřním dluhem, který asi způsobil no kdo, pane Dolejši? Co myslíte? Já bych vám s gustem dopřála cestovat s ČD. Toto léto se mi to podařilo víckrát a na mou duši, ani jeden vlak nepřijel včas. Nicméně pan Dolejš během celé debaty hovořil velmi, velmi klidným, povzneseným hlasem, poukazoval na všechny nedostatky naší společnosti a nabádal k nápravě. No, problémů tu máme celkem dost, ale že by to byli zrovna komunisti, kteří by mohli kritizovat byť jen chlup, se mi nezdá. A nejvíc mě udivilo, že se to vlastně bere jako normální projev opozice, nikdo z přítomných pánů politiků pana Dolejše neupozornil na nespornou zásluhu jeho matičky strany na celkovém stavu státu.
Dále mě zvedlo ze židle oznámení začátku volební kampaně komunistické strany. Člověk by řekl, že je to parta mesiášů, jíž neleží na srdci nic jiného, než blaho lidu. Jenže možnost spasit národ už měli a všichni víme, jak to dopadlo. Avšak lidská paměť je tak krátká a nedokonalá. Doslova mě uzemnila prohlášení náhodně vybraných starších žen na obrazovce české televize. Za komunismu bylo líp, bylo všechno, všichni se měli dobře, rodiny s dětmi, důchodci. Tak já nevím, asi jsem žila v jiném státě, ale všechno rozhodně nebylo, rodiny s dětmi zpravidla neměly ani kde bydlet a důchodci si taky zrovna nevyskakovali. Co však bylo pro společenský život naprosto zhoubné, byla ta všudypřítomná schizofrenie, v práci a ve škole se mluvilo jinak, doma taky. Systém "já vím, že ty víš, že já vím" otravoval vzduch v celé zemi. Studenti se některých učitelů báli a některé sledovali, jak se kroutí pod bičem všudypřítomné ideologie, jak se snaží vykličkovat, nezadat si, ale zároveň se nenechat načapat a popřípadě nepřijít o zaměstnání. To se však týkalo všech "pracujících." Kdo se nepodřídil, letěl. Vědci, umělci v kotelnách, ale i dělníci přeřazovaní na podřadné práce. To se nám to tady panečku skvěle žilo, vážené dámy, zejména když v zelenině dostali jednou za měsíc banány, což?
A do třetice všeho dobrého, jako taková třešnička na dortu byla přednáška soudružky Semelové v knihovně Václava Havla. To jsem zase po dlouhé době nevěřila vlastním očím, když jsem o téhle povedené akci četla. Žijeme v pěkném Kocourkově, jen co je pravda. Tak zaryté, fanatické komunistce je k propagaci její scestné ideologie knihovna založená na počest člověka, který celý život s komunismem zápolil, dobrá? To nemá ta ženská špetku soudnosti? To se nacpe všude, kde může blábolit? A kdo jí to proboha vůbec umožnil? Kdo jí tam pustil? Někdo tu knihovnu přece spravuje a je za ní odpovědný!
Vím, mnoho generálů se vyrojí po bitvě, ale ti komunisti se měli po revoluci zakázat, já to tehdy říkala, pane prezidente!
