Host do domu, bůh do domu. Ovšem i host by měl vědět, jak se chovat. Minimálně s úctou a respektem k hostiteli.
Nic proti policii České republiky nemám. Spíš naopak, sporadické silniční kontroly zatím proběhly korektně a naše městská policie, no to jsou miláčkové, kteří mě už několikrát zachránili, když jsem si zabouchla dveře nebo omylem spustila alarm.
Pravda, malinko jsem zaváhala, když jsem zařizovala zvací dopisy pro několik Gabonců na synovu svatbu. Pro rodiče a sourozence nevěsty formuláře jaksi nenabízely možnost a tak jsem zvala patnáct „blízkých gabonských přátel rodiny“, což samozřejmě u cizinecké policie vyvolalo poplach. Po mnoha hodinách strávených v nepříliš vábných, přeplněných prostorech se mi je přece jen podařilo přesvědčit, že nejsem obchodnice s černým masem a že prostě jenom chci, aby se ten náš kluk oženil, když už si pořídil dítě.
Nicméně, heslu pomáhat a chránit jako občan této republiky v podstatě věřím a v případě nouze bych se na naši policii vždycky s důvěrou obrátila.
Tedy pokud bych se zrovna nepoprala s nějakým Číňanem, že. To bych si tak jistá nebyla. Poslední události mě tak trochu vyvedly z míry.
I jako ekonomicky pologramotná občanka chápu, že Čína a hlavně její trh je veliká příležitost. Investice, pracovní příležitosti, export. Kromě mě to chápou všichni ve světě, anglická královna vytáhne zlatý kočár, všude pocty, vřelá přijetí.
Jenže ve světě si jaksi dokázali v tomto namlouvání zachovat určitou eleganci. Jo, o vaše peníze máme zájem, nakonec kdo by neměl. Ovšem je to u nás a u nás se holt můžete setkat s tím, že se někomu třeba nemusí líbit, že si rozjezdíte tanky desítky studentů, že díky nesmírné korupci při zemětřesení padají špatně postavené školy a berou sebou i žáky a že rodiče těch mrtvých dětí jsou stíhaní, když se příliš ptají. Takže když náhodou někdo vytáhne nějakou Číně nepříjemnou vlajku, chápeme, je to při státní návštěvě nemilé, ovšem za tohle demonstranty dneska už neřežem.
Styk naší země s Čínou samozvaně obhospodařuje pan Tvrdík, tato politicko-manažerská hvězda, která tady u nás zvorala, na co sáhla. Prý ho to stálo několik let života, než si získal důvěru svých čínských partnerů. Na jedné fotografii v novinách jsem viděla jeho hurónsky rozesmátou tvář, devótně nakloněnou, jen několik centimetrů nad stolem směrem k čínskému, velmi zdrženlivě se usmívajícímu, zřejmě dosti důležitému páru.
A milí Číňané asi získali dojem, že my všichni tady jsme takoví malí tvrdíci a že do nás můžou šťouchat, krást nám vlajky, a to za přímého dohledu zmatené policie, která po zřejmě důkladném ideologickém proškolení těžko hledala vlastní hlavu.
Nejzábavnější byla podle mého soudu scénka, kdy se naši muži zákona, solidně ozbrojení, pokoušeli vytlačit čínské auto ze zákazu stání. Milí Číňané naprosto nevzrušeně pokračovali ve vykládání vlajek a větě: „Naposledy vás vyzýváme, opusťte tento prostor!“ nevěnovali nejmenší pozornost. Dost mi to připomnělo situaci u nás doma, taky jsem dost často vykřikovala, ještě jednou a uvidíš!, ovšem nutno podotknout, vnuk neviděl nikdy nic. Ostatně jako ti Číňani….
Navzdory všem těmto debaklům si myslím, že to dopadlo celkem dobře. Došlo k přehmatům, vláda jako obvykle rozpačitě mlčí, Hrad prostřednictvím pana Ovčáčka mele a mele,opoziční politici prskají. společnost se důrazně ohrazuje, všechno se teď, po akci, důkladně převrací ze strany na stranu a rozebírá. Každý se může veřejně vyjádřit, což je v naprostém pořádku a v souladu s demokratickými principy.
Jenom bychom z toho nemuseli zase vyjít tak trochu jako tajtrlíci.
